(ČB 9/2020) Jiří Schneider (*1963) je člen synodní rady a bývalý diplomat. V letech 1995–1998 byl velvyslanec v Izraeli, mezi lety 2010 a 2014 působil jako první náměstek ministra zahraničí. Na jeho zkušenosti z diplomacie jsme se ho zeptali v následujícím rozhovoru.

Poslechněte si článek:

Působil jste jako velvyslanec v Izraeli, můžete popsat své zkušenosti?

Do Izraele jsem přijel s rodinou koncem listopadu 1994, rok poté, co Jásir Arafat a Jicchak Rabin podepsali před Bílým domem „deklaraci principů prozatímní autonomie,“ dojednanou v norském Oslo, a měsíc po podepsání mírové dohody mezi Izraelem a Jordánskem. Doba velkých nadějí a očekávání, že se podaří během několika let dosáhnout konečné izraelsko-palestinské dohody. To se změnilo poté, co byl v listopadu 1995 premiér Rabin zavražděn. Stalo se to pár set metrů od naší ambasády, zažívali jsme tehdejší šok velmi bezprostředně. Během následujících měsíců, po sérii sebevražedných teroristických útoků, kdy byly zabity desítky Izraelců, se atmosféra v zemi úplně změnila. Volby v roce 1996 vyhrál tehdy poprvé Benjamin Netanjahu, a to pod heslem „bezpečný mír“. Netanjahu sice pokračoval v jednání, ale vyhlídky na celkovou dohodu se ztrácely, definitivně je potom pohřbila tzv. druhá intifáda, když ztroskotala jednání těsně před koncem druhého volebního období amerického prezidenta Clintona v roce 2000. Za důležitou životní zkušenost z Izraele považuju setkávání s Židy původem z Československa. Po desetiletích, kdy byly vztahy mezi našimi zeměmi přerušeny, to byla vzácná příležitost potkat se s těmi, jejichž osudy byly do jejich odchodu do Palestiny a později do Izraele úzce a povýtce tragicky provázány s naší zemí, kulturou a dějinami.

Musel jste dělat rozhodnutí, při kterých to „drhlo“ s vaší vírou a svědomím?

To je veliké téma. Rozumím té otázce tak, zda jsem neudělal nějaké rozhodnutí v rozporu s vírou a svědomím. V celém životě se snažím do takové situace pokud možno nedostat. Když jsem byl státní úředník, pomáhal mi zákonný rámec. Ale v některých případech personálních rozhodnutí nebo posuzování citlivých otázek, jako například stanovisek k vývozu zbraní, k nimž jsem se musel vyjadřovat, jsem si uvědomoval, že potřebuji vodítko tam, kde zákon poskytuje jen obecné meze. Doufám, že jsem v tom obstál.

Jak hodnotíte současnou situaci v zemi a úvahy o zahrnutí části Západního břehu v okolí Jordánu do státu Izrael?

Dnes už málokdo mluví o „mírovém procesu“. Stále jsou cílem v souladu s usnesením OSN z roku 1947 dva státy, židovský a arabský, ale těžko si představit, jak toho dosáhnout v radikálně odlišné situaci o 73 let později. Proklamovaná anexe části Západního břehu, která je z hlediska mezinárodního práva okupované území a žije tam téměř půl milionu izraelských voličů, je politicky důležitá jak pro udržení těsné vládní většiny v izraelském parlamentu, tak pro biblicky fundamentální evangelikály, kteří jsou nadějí amerického prezidenta Trumpa před podzimními volbami. Proto se o anexi nahlas mluví, ale daleko méně skutečně dělá. To neznamená, že k ní nedojde. Situace pro jednání o trvalém mírovém uspořádání by pak byla ještě zapeklitější.

Jeruzalém je krásné město, kterým kráčely nejen křesťanské dějiny. Co znamená pro vás?

Je to město doslova nabité nejen historií, ale také náboženskými významy a symbolikou, dávno přesahující oblast Blízkého východu. Což je útěšné a zároveň výbušné. A nese to s sebou také rozbujelý byznys s turisty, takový takřka „náboženský průmysl,“ známý z řady jiných, méně významných poutních míst. Z hlediska politického či diplomatického vyžaduje otázka uspořádání poměrů v Jeruzalému zvláštní přístup, kombinaci symbolických a zcela praktických ohledů. Donedávna většina zemí prakticky uznávala, že Jeruzalém je hlavní město Státu Izrael, ale formálně to nestvrdila přesunem svých velvyslanectví z Tel Avivu. Čekalo se na konečnou dohodu o statutu Jeruzaléma. Dnes už na ni Američané nečekají. Během mého působení na ambasádě jsem zpočátku počítal, že se možná už můj nástupce bude do Jeruzaléma stěhovat, ale pak se výhled na diplomatickou dohodu zatemnil.

Kniha Ó Jeruzaléme (2018) barvitě popisuje vznik Státu Izrael a boje v Jeruzalémě. Po jejím přečtení si ale čtenář možná klade otázku, zda bude někdy možné vyřešit vztah Izraelců a Palestinců k oboustranné spokojenosti. Vidíte v situaci mezi těmito národy nějaký posun?

Od doby, kterou popisuje tato knížka, se mnohé změnilo, také charakter konfliktu je jiný. Jakýkoli myslitelný kompromis by určitě nebyl k plné a oboustranné spokojenosti. Ostatně ani jednostranný odchod Izraelců z Gazy v roce 2005 nebyl přijat bez výhrad a je dosud předmětem kritiky. A cesta k přijatelnému kompromisu je dnes daleko těžší než před dvaceti lety. Rád bych se mýlil.

Pracoval jste několik let ve středoevropské pobočce Aspen Institutu, což je nezisková organizace, snažící se o rozvoj spravedlivého, svobodného a nediskriminujícího přístupu ve společnosti. Čemu jste se věnoval, co vám to dalo?

Aspen Institute je platforma, prostor pro setkávání a interdisciplinární rozhovor lidí z různých oblastí života, kterým leží na srdci budoucí vývoj společnosti. Já se porozumění a spolupráci mezi různými obory lidské činnosti a perspektivám dalšího vývoje společnosti dlouhodobě věnuji. V Aspen Institutu jsem dostal jedinečnou příležitost být hybatelem nejen v českém, ale i v širším středoevropském rámci, spolu s našimi sousedy. V roce 2012 jsem byl u zrodu pražské pobočky jako člen dozorčí rady obecně prospěšné společnosti a od roku 2016 do letošního června jsem byl její výkonný ředitel. Našimi nejviditelnějšími projekty byla každoroční konference o směřování naší země a střední Evropy a pravidelná setkání nadějných osobností z politiky, podnikání, vědy, umění, nevládního sektoru.

V současnosti jste člen synodní rady. Jaká je vaše agenda?

Přestože jsme si rozdělili oblasti, jimž se věnujeme, rád bych zdůraznil, že se vzájemně podporujeme a poskytujeme si zpětnou vazbu či korektiv. Já se starám o školy Evangelické akademie, především o záležitosti, které jsou odpovědností zřizovatele a v nichž nemůžeme naše školy nechat „ve štychu“. V případě dvou škol se už pár let snažíme zajistit odpovídající prostory. Nakonec se souhlasem synodu připravujeme stavbu nových budov, což znamená řadu jednání s příslušnými institucemi státní správy a samosprávy. Za synodní radu jsem člen představenstva Jeronýmovy jednoty, kde se snažím zúročit své „inženýrské“ a další zkušenosti z fungování a řízení rozličných institucí. Nu a jako církevní hudebník a sborový kantor se podílím na přípravě nového zpěvníku.

Pracuje synodní rada opravdu v takové symbióze? Šest lidí ve vedení instituce může mít často odlišné názory…

Zajisté máme různé pohledy a názory. Ale nejen, že se respektujeme, snažíme se taky zpravidla dojít ke shodě nebo své argumenty aspoň dobře pochopit. Někdy to chvíli trvá, ale docházíme tak k závěrům, k nimž jen občas někdo uplatní výhradu a zdrží se hlasování, ale nikdo nemusí být ostře proti.

Jak jemně a diplomaticky řešit citlivé spory, jako například personální problém v Bratrské škole, který nedávno proběhl i médii? Co si může diplomat dovolit? Jak se má vlastně chovat?

Myslím, že se to není výsada diplomacie, to se týká každé pozice, odpovědné za nějaký pracovní tým. Diplomaté jsou ti, kdo se snaží sporům předcházet, komunikovat a udržovat atmosféru důvěry. Je třeba naslouchat a citlivě vnímat signály nesouladu a možných konfliktů. To se nám jako zřizovateli v případě krize v Bratrské škole (a mně osobně jako někomu, kdo má školy „v referátu“) nepodařilo. Obrazně řečeno, hasit požár vyžaduje daleko víc úsilí než mu předejít. My jsme „hasili“ v době, kdy byla omezená komunikace kvůli koronaviru.

Volební období synodní rady se blíží ke konci. S čím jste spokojen?

Jsem spokojen a jsem vděčný za velkou důvěru a otevřenost, které vůči sobě navzájem s dalšími členy synodní rady máme. Není to vůbec samozřejmé a pomáhá nám to společně překonávat a řešit obtížné situace, které se ani církvi nevyhýbají. Jsem rád, že se v církvi snad dostalo více pozornosti školám Evangelické akademie. Ve svobodných poměrech jsme se v devadesátých letech pustili odvážně do diakonie a školství, je tu vidět 30 let obrovské práce, ale je třeba o obě tyto oblasti nadále pečovat a propojovat se společenstvím našich sborů a zvěstí evangelia.

Co byste raději udělal(i) lépe, osobně i jako celý tým?

Zpětně si uvědomuji, že finanční a správní záležitosti a s tím spojená odpovědnost po odluce od státu doléhají daleko intenzivněji na bedra synodní rady a ústřední církevní kanceláře a vyžadují potřebné znalosti a zkušenosti. A přitom jde o věci služebné. Méně času pak nám někdy zbývá na to podstatné.

Mohl byste být konkrétnější v tom, jaké záležitosti nejvíce synodní radu zatěžují?

Finanční odluka od státu na církevní ústředí přenesla starosti, o které se od roku 1949 staral stát, naposledy ministerstvo kultury. Ve správě financí a majetku se nemůžeme na nikoho vymlouvat. Na jednání synodní rady často končí problémy, které se nepodařilo vyřešit na místě. Jsme často ta instance, kde se řeší průšvihy a maléry, a to zatěžuje. Ale nestěžuji si, to jen když se ptáte…

Máte v plánu ucházet se o místo v synodní radě i v dalším funkčním období?

Dosavadní práci v Aspen Institutu jsem byl schopen se závazky vůči synodní radě skloubit mimo jiné proto, že jsem měl pracoviště ve stejné ulici. Budu-li navržen, budu o kandidatuře uvažovat také v kontextu své další práce.

připravil Jan Kirschner