(ČB 9/2020) Kdysi mě zaujala kniha s provokativním názvem: Hodné holky se dostanou do nebe, zlobivé kam chtějí. Přiznám se, že jsem ji nikdy ani neotevřel, takže nemám nejmenší tušení, jestli skutečně poskytuje (ženám) spolehlivý návod, jak se v životě dostat tam, kam potřebují. Předpokládám ale, že autorka na „hodné holky“ pohlíží spíš s politováním: sice svým chováním splňují to, co od nich tradiční křesťanská morálka očekává, a je tedy pravděpodobné, že skončí v nebi, ovšem zde na zemi nemohou s žádnou zářnou kariérou počítat.

Poslechněte si článek:

Co ale znamená „být hodný“? Řecké slovo „chréstotés“, které se stalo inspirací pro téma tohoto čísla, nám žádné velké upřesnění nepřinese, naopak nám významové pole ještě víc rozostří a věc zkomplikuje. Ve slovnících najdeme následující škálu možných překladů: dobrotivost, dobrosrdečnost, vlídnost, laskavost, prospěšnost, jemnost, něha, mírnost, zdvořilost, příjemnost, poctivost… a nejspíš by se dalo ještě pokračovat. Tyto vlastnosti či postoje jsou ovšem, jak naznačuje výše uvedený knižní titul, dosti dvojsečné. Na jedné straně je od druhých vyžadujeme, třeba od prodavaček nebo úředníků, na straně druhé se jejich nositel vystavuje podezření, že je slabošský, uťápnutý ňouma, který na sobě nechá štípat dříví, nikdy se neozve, každému přitaká, vyhýbá se konfliktům – zkrátka: je „moc hodný“. A na svou dobrotivost nakonec doplatí, protože si s ním každý bude dělat, co se mu zlíbí. Jinými slovy: je výtečné, když jsou ke mně ostatní přívětiví, ale já si raději půjdu za svým cílem tvrdě, abych v životě něčeho dosáhl.

Zdá se, že křesťanské sbory, jimž apoštol Pavel adresoval své dopisy, byly všechno jiné než oázy mírnosti. Dříve než Pavel vyjmenuje ovoce Ducha, mezi něž řadí také zmíněnou laskavost, uvede skutky „těla“, které nejspíš byly mezi tehdejšími bratry a sestrami běžná realita. Patří sem mimo jiné rozbroje, hádky, rozpory či rozkoly, které mohly sbory zcela rozvrátit. Proto před nimi apoštol důrazně varuje.

Jaké jsou v tomto ohledu sbory naše? Těžko vynášet jakékoli zevšeobecňující soudy, již proto, že jsme církev velice pestrá – nejen názorově, ale také atmosférou, která v jednotlivých sborech panuje. Přesto si troufám tvrdit, že mnoho členů naší církve oceňuje právě to církevní klima, které je jiné, než jaké zakoušíme v obvyklém „drsném“ světě: v práci, na úřadech, v politice, v byznysu, v dopravních prostředcích a často žel také ve vlastních rodinách. Někdo možná namítne, že tím sbory budují jakési bubliny bez vztahu k realitě. Ale na věc se dá dívat také jinak: Nemá být právě jedním z podstatných úkolů církve vytvářet alternativní komunitu, kde platí jiná pravidla? Tedy kde vládne ohleduplnost a uctivost, kde se jeden druhého nesnaží vytlačit a zlikvidovat, kde se věci řeší dohodou, a ne z pozice síly, kde je místo také pro lidi slabší a neprůbojné? Jsem vděčný za to, když se nám daří takové „ostrůvky pozitivní deviace“ vytvářet. Ovšem ještě raději jsem, když křesťanská pravidla hry dokážou křesťané přenést také do ostatních vztahů, mimo kostel, a své okolí jimi ovlivňovat.

Daří se nám ale skutečně taková společenství vytvářet? Částečně jistě ano, ale musíme si zároveň dávat pozor na to, jakým způsobem jsou ohrožována. Zdá se mi – a opět je to jen můj subjektivní názor, nepodepřený žádnými výzkumy, že nebezpečí hrozí takříkajíc z opačné strany, než je to „ve světě“. V našich sborech totiž nejspíš nebývá tím největším problémem hrubost, ostré lokty, bezohlednost či otevřeně projevované nepřátelství, ale něco jiného: špatně pochopená mírnost. Taková mírnost je v zásadě pokrytectví, nucená přívětivost a vlídnost za každých okolností, i tehdy, kdy by bylo na místě vyjádřit nesouhlas a třeba projevit i tu negativní emoci.

Nejsem si jist, zda křesťanské prostředí například dostatečně motivuje děti k tomu, aby dokázaly obhájit svůj názor, přesvědčit o něm ostatní, byly v důležitých věcech zásadové, měly zdravou sebedůvěru. Tyto schopnosti jsou často mylně zaměňovány s agresivitou a arogancí, a přitom je každý člověk potřebuje, aby úspěšné čelil náročným výzvám, které život přináší. Dají se pro ně najít nějaké vhodné biblické příběhy?

Pro začínající faráře může být značně překvapivé, že důležitou součástí jejich práce není jen zvěstovat evangelium, ale také vytvářet prostor, v němž se otevřeně pojmenují a řeší různá napětí, prostor pro moderaci rozhovorů mezi skupinami ve sboru s rozdílnými názorovými proudy či pro zvládání osobních ambicí výrazných jednotlivců. Falešná mírnost se tváří, že nic takového neexistuje, a tak se ožehavá témata obloukem obcházejí, problémy se zametají pod koberec, nanejvýš se probírají kdesi v zákulisí. Výsledkem ovšem není přátelská a milá atmosféra, ale pravý opak: neřešené neshody přerůstají ve vážné konflikty, v nichž nakonec vítězí ti „nemírní“, tedy silní, dominantní a drzí, kteří spolehlivě umlčí všechny ostatní. Také samotné zvěstování může být falešnou mírností poznamenáno: Z kázání se stává krotké a bezzubé pohlazení po duši, aby náhodou nikoho neurazilo a někdo si je nevzal osobně. Někteří duchovní navíc cítí potřebu s každým jednat raději až servilně, protože se obávají, že by mohli svou nevhodnou upřímností někoho z kostela vyhnat.

Ježíš kdysi řekl: Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. Jak tyto výzvy aplikovat ve sborovém životě? Máme se snažit každému vyhovět, nikoho neodmítnout, byť by přišel se sebevíc zběsilým požadavkem? Máme se trvale usmívat i na toho, kdo umí druhé jen odsuzovat a shazovat? Máme mlčet, když se děje vůči někomu nespravedlnost?

Především je zapotřebí si uvědomit, v jaké souvislosti Ježíš hovoří: Když tobě se něco takového stane. Vychází ze situace, která nastala výhradně mezi mnou a někým druhým. Ve své reakci proto nesu odpovědnost pouze sám za sebe a za svůj vztah k dotyčnému. Jinak je to ale v případě sborového společenství: Zde je v sázce soužití mnoha lidí, a moje chování vůči druhému má proto přímý dopad také na ostatní. Když například vyhovím stížnostem lidí, kteří se cítí být rušeni dětmi v kostele, a místo abych jim doporučil sednout si blíž ke kazatelně, doporučím raději rodičům, aby příště zůstali se svými ratolestmi na chodbě a poslouchali kázání z reproduktoru, nejsem už mírný já sám, ale „donutím“ fakticky k mírnosti někoho jiného. Když staršovstvo rozhodne podpořit ze sociálního fondu hodně hlasitého zájemce, bude to sice rádoby laskavé gesto, ale ve skutečnosti bude nefér vůči někomu, kdo příspěvek potřebuje naléhavěji, ale neumí si o něj říci. Řešení podobných problémů s sebou nevyhnutelně nese riziko, že se nevyhoví všem, někdo musí být odmítnut a bude zklamán.

Ježíšovy zásady tedy můžeme uplatňovat pouze v čistě osobních záležitostech, na úrovni já-ty. Avšak i tam má ústupnost svoje meze. Komentáře k tomu zmíněnému Ježíšovu výroku obvykle říkají: Jde o to nenechat se strhnout ke zlu, nepřistoupit na roli protivníka. Přehnaná mírnost či naivní vstřícnost ve skutečnosti nechává protivníka triumfovat: jako bychom tomu, kdo nás uhodí do pravé tváře, nenastavili i druhou, ale utekli před ním. Přemáhat zlo dobrem neznamená zlu ponechávat volnou ruku, ale právě ho zastavit – jenže jiným způsobem než eskalováním násilí. To je ve skutečnosti jeden z nejnáročnějších úkolů – nedat prostor tomu zlému, které číhá nejen u dveří každého z nás, ale i před kostelními vraty.

A tak se celý život učíme balancovat mezi vstřícností a vymezením hranic, mezi ochotou ke kompromisu a důsledností, mezi laskavostí a upřímností, mezi láskou k bližnímu a láskou k sobě samému. Díky Bohu se přitom smíme spoléhat nejen na své psychologické schopnosti, ale také na Ducha svatého a jeho dary.

Ondřej Kolář