(ČB 9/2020) Přívětivost není jen výsledkem našeho momentálního naladění, ale je taky dílem určité tradice. Jednotlivé přívětivůstky a vlídnůstky se v běhu našeho života sdružují, přilínají k sobě a postupem času vytvářejí tu jedinou velkou přívětivost a vlídnost. Sedimentují. V tom smyslu je přívětivost vlastně určitá ctnost – dá se trénovat. Tak kupříkladu starověký mnich Evagrius Ponticus radil svým žákům, aby nezapomínali „především na vlídnost a rozvážlivost, protože čistí duši a přibližují ,poznání Kristaʻ.“
Chápání přívětivosti a vlídnosti je ovšem vázáno i na určitou kulturu. V některých kulturách se patří být vlídný a na omak plyšově hebký, v jiných zase spíš podmračený a na omak plastově hladký.
Poslechněte si článek:
Tak třeba takový pozdrav, který podobně jako první tah šachové partie udává tón celé hry. V mé oblíbené Brazílii se dnes vedle, ale i namísto původního portugalského bom dia!, dobrý den, říká tudo bem?. Všechno dobré? Máš se dobře? A obvyklá odpověď zní tudo bem, mám se dobře. Brazilci se pochopitelně nemají lépe nežli jiné národy, momentálně dokonce spíš naopak. Jejich vlídnost vychází z kulturního přesvědčení, že na světě už je takhle tolik mrzutostí, a my bychom k nim ještě měli něco přidávat? Mít se dobře zlepšuje rozpoložení. Máš se dobře – mám se dobře je jakési přitakání životu, který je sice složitý, ale v jádru dobrý.
Naopak v české kotlině se na otázku „Jak se máš“ tradičně odpovídá neurčitě, ne-li rovnou negativně. K takovým skvostům patří například výrok „Stojí to za dva exkrementy a to to ještě chválím“.
Česká zachmuřenost jako by vycházela z přesvědčení, že na světě už je takhle dost mrzutostí, a my bychom se ještě měli usmívat? Na protest proti českému pojetí prvního vzájemného kontaktu nazval kdysi bývalý hradní kancléř Ivan Medek, který prožil léta v rakouské emigraci, knížku svých pamětí Děkuji, mám se výborně. Mít se u nás výborně je provokace. Je pozoruhodné, jak velkou vynalézavost jako Češi projevujeme, abychom nemuseli říct, že se máme dobře. Mám se blbře. Jde to, ale dře to… Ne nadarmo napsal kdysi velký znalec češtiny Pavel Eisner, že čeština je „jazyk škarohlídský, zatvrzele mrzoutský, zapeklitě pesimistický a soustavně nerudný“. I toto škarohlídství, když se soustavně pěstuje, ovšem vytváří pospolitost – sbližuje nás společný pohled na svět, který sice nestojí za zlámanou grešli, ale navzdory tomu se nám v něm daří jakž takž – blbře – přežívat.
Není to málo? A při sledování svých studentů a snad mladých lidí obecně se mi ale zdá, že na ně má dlouhodobější pobývání ve vlídnějších a zdvořilejších krajinách blahodárný vliv. Víc se usmívají, víc se zdraví, víc se při setkání objímají. Navrhuju pracovat na tom, aby u nás tenhle import zdomácněl. Udělat z něho ctnost.
Šárka Grauová