(ČB 7+8/2020) …vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme. (Jan 16,22–24)

„Radujme se vždy společně…“ Oči skloněné k zemi, tváře zasmušilé. Koho zarazí ten paradox? Pěje kroužek vyčkávajících na dílek chleba a nesmělý hlt vína. Koho napadne, že Ježíš neříkal „srkejte z něho všichni“? V dětství mně z pohledu na to běhal mráz po zádech. Dnes o tom mohu více přemítat. Ale co proti tomu namítat? Výraz dávnoleté mentality, která je vnitřně přesvědčena, že právě takto se má slavit svatá večeře Páně. Slavit? Bujaré veselí bych od takového slavení nečekal, ale variaci na pohřební slavnost také ne. Ježíš byl přece nejen ukřižován – na tom jako by slavení ulpělo, nýbrž byl i vzkříšen. Tak tedy radost patří až do stavu vzkříšení? S Ježíšem ale už za jeho pozemského působení můžeme spojovat radost; jeho vlastní i tu, kterou způsoboval. A také smysl pro humor, který křesťané podceňují, ale o ten tady nejde.

Eschatologická radost má být dokonalá. To znamená, že není částečná ani dočasná. Není to radost, která by se mohla zhoršit či pokazit. Přitom to není předmět prosby, kterou mají učedníci vyslovovat, nýbrž je to cíl, k němuž prosba v posledku směřuje. V eschatologické perspektivě nelze radost odvozovat ze světa, a už teprve ne ze světa nenávisti. Bylo by ale nedopatření, kdybychom eschatologii ztotožňovali přímo s jakýmsi popíráním světa (neříkám tím vůbec nic nového, ale je potřeba to znovu a znovu zdůrazňovat). Protiklad mezi dobrem a zlem bude zrušen – a to nové bude sotva pochopitelnou jinakostí vůči tomuto protikladu. Jde o radost z „věčného dneška“ ve svobodě od starosti a od strachu z budoucnosti. Tato radost má tryskat z božské duchovní bezpodmínečnosti, ne tedy ze smyslových podnětů, které nás pozemšťany spojují s tím, co nás obklopuje.

Do eschatologické perspektivy odkazují slova janovského Ježíše, která patří do rozsáhlejší souvislosti Ježíšových řečí na rozloučenou (13,31–16,33). V jejich závěrečné části (15,18–16,33) se mluví o úloze a údělu učedníků. Ani jedno ani druhé není snadné v obklopenosti nenávistí, a tak Ježíš své apoštoly vybízí k modlitbě. To znamená k činu, jehož perspektiva je dalekosáhlejší než perspektiva nesnází a starostí. Ta už je nemusí svírat jako ohrada, za niž nedohlédnou. Vzhledem k veršům 12–24 můžeme říci, že čtenář má naši pasáž číst s pomyšlením na vzkříšeného Krista, který má znovu přijít a nouzi učedníků převrátit v opak.

Úloha loučícího se Ježíše, a ani úloha vzkříšeného Krista není ale ještě u svého cíle. Budoucnost je otevřena. Ale je patrná jako otevřená už ve chvíli, v níž se apoštolé právě nacházeli, v přítomnosti jako v času přicházející spásy. Druhý příchod Páně je přitom pro Evangelium podle Jana akutní, ne však jako časově blízký. A to je důležité, už prvním čtenářům byla zřejmá platnost tohoto výhledu. Je možné se tímto výhledem i nyní zahledět a prožít jej? Za úvahu by rozhodně stálo zasadit jej do slavení svátosti, i když přímo v našem textu se o tom nemluví. Jedna návaznost by nicméně mohla spočívat v otázce, zda je možné, aby se ve svátnosti prostupovala pozemská radost s radostí eschatologickou, o jaké mluví janovský Ježíš. Na jisté úvahy v tomto smyslu jsem kdysi narazil v myšlení rané fáze české reformace.

A tak tu ponechávám, a sice s ohledem na začátek této úvahy, jako otázku k rozmýšlení i k praktickým úvahám, zda duchovní zájmy už v našich lidských podmínkách nemohou vést k radosti, k radosti ryzí a spontánní, a tak i předznačující radost nebeskou. Malá douška na závěr: kéž by tato úvaha o radosti alespoň někomu udělala radost…

Jiří Hoblík