(ČB 7+8/2020) Daniela Ženatá se narodila v Brně, vyrůstala v rodině se dvěma sourozenci. Po absolvování gymnázia vystudovala na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze fakultu potravinářské a biochemické technologie, obor mléko a tuky. Za Daniela Ženatého se provdala v době, kdy oba ještě studovali, Daniel pak odešel na dva roky na vojnu, takže jejich rodinný život začal až ve Valašském Meziříčí, na první Danově farářské štaci. Daniela začala pracovat v tamní mlékárně, ne však nadlouho, narodil se první syn, pak druhý, pak třetí… Po osmi letech, v roce 1990, se odstěhovali do druhého Danova sboru, do Nového Města na Moravě, kde strávili dalších 15 let a tam se jim narodil čtvrtý syn. Poslední farářské místo, od roku 2005 do roku 2015, bylo v Pardubicích. Mělo to být místo závěrečné, místo toho se však v tomtéž roce manželé Ženatí odstěhovali do Prahy, když se Daniel stal synodním seniorem. Kromě čtyř dětí mají Ženatí zatím devět vnoučat.

Kolik let jsi vlastně byla s dětmi doma? A co se stalo potom?

Doma s dětmi jsem byla 13 let. Když mi v Novém Městě končila poslední mateřská, ředitel tamní mlékárny, člen evangelického sboru, mi nabízel místo vedoucí výroby, ale tam se pracovalo od pěti hodin ráno! A tehdy mě napadlo, že bych mohla jít učit. Musela jsem k tomu ale ještě absolvovat tři semestry doplňkového pedagogického studia.

Na jaké škole jsi učila?

Nejdřív na základní. Pak jsem rok a půl pracovala jako sborová sestra, tehdy jsem si taky udělala státní zkoušku z němčiny a potom jsem začala učit chemii a němčinu na střední škole.

Byla jsi opravdu dlouho doma, navíc žena faráře. Dělala jsi takovou tu „paní farářovou“, u níž se předpokládá, že zastane všechno, co je potřeba? Nebo sis držela odstup?

Na faře je rušno vždycky. Ve „Valmezu“ jsme mívali často návštěvy, opravoval se kostel i fara. Nicméně měli jsme tři malé děti, takže sborové práce jsem se opravdu moc neúčastnila a nijak zvlášť to nevadilo. Pak v Novém Městě to už ale bylo o dost jinak. Je to sbor, vzniklý po tolerančním patentu, se spoustou přiřazených vsí, se spoustou zemědělců, kterým komunisti ukradli půdu, tradiční evangelíci, písmáci. Takže když jsme tam přišli, nastalo mírné zděšení, že paní farářová nehraje na varhany. Nebo že nedoprovází svého muže na všechny pohřby. Vcelku se to překonalo, bylo možné dělat i jiné potřebné věci. Ráda jsem zavedla a organizovala třeba rukodělný kruh, starala se o nástěnky, učila jsem v nedělní škole, zpívala v pěveckém sboru. Když byl Dan tenkrát už v synodní radě jako náměstek, dost často byl někde na cestách, na faře dost chyběl a pořád někdo zvonil. A sborová sestra tam nebyla. Takže ta očekávání, pokud šlo o mě, tam opravdu byla.

A v Pardubicích?

Každý sbor je úplně jiný. Pardubice, to je mladší městský sbor a sborová sestra tam byla odjakživa. Takže farářská rodina měla v tomhle smyslu klid, nezvonil skoro nikdo. Mohla jsem se věnovat tomu, co mě těšilo a zajímalo.

Dalo by se říct, v kterém tom sboru jsi byla nejraději?

To je opravdu těžké, každé to místo, kde jsme žili, je úplně jiné, všude je něco hezkého… Valašské Meziříčí – to byl první sbor, takže srdeční záležitost; Valašsko je překrásné, Valaši jsou srdeční, otevření; jenže to bylo ještě před revolucí, tím se to trochu kalilo. V Novém Městě bylo moc hezké, že tam byla parta maminek s malými dětmi, velká farská zahrada s pískovištěm a později i volejbalovým hřištěm, prostě komunita. Pořád se něco dělo, jak to ve velkém sboru bývá. Ráda jsem se také angažovala v seniorátním spolku Bratr Kálef a mnoho let jezdila v létě vařit dětem na tábory. A v Pardubicích – to už byly naše děti velké, jezdily na studia, já jsem učila na stavební škole, to bylo hezké zase jinak. Ve sboru bylo určitě velmi přátelské ovzduší.

Nakonec ses stala šéfredaktorkou Českého bratra. Myslíš, že jsi pro to měla předpoklady? Měla jsi nějaké zkušenosti?

V Novém Městě, už po revoluci, Jan Mamula, tehdy farář ve Sněžném, našel někde na půdě staré časopisy s názvem Českobratrské Horácko a napadlo ho, že by stálo za to časopis obnovit. Tak se na to s Danem vrhli. Jenže ještě nebyly moc počítače, lidé posílali články psané rukou, a protože my jsme už počítač na faře měli, já jsem příspěvky přepisovala a dělala korektury. Pomáhala jsem taky jako technický redaktor, jezdila jsem do tiskárny a rozvážela časopis po sborech.

A jak ses potom tedy dostala sem, do Českého bratra?

Někdy na jaře roku 2009 jsem si v Českém bratru všimla inzerátu, že hledají šéfredaktora. Tehdy mě totiž ten časopis začal víc zajímat, řídil jej Honza Mamula a grafiku dělal jeho syn, časopis byl najednou mnohem čtivější a atraktivnější. Když jsem potom ten inzerát viděla v dalším čísle znovu, už mě to zaujalo. Jak to že se nikdo nehlásí? To musí být hezká práce! Nemám to zkusit sama? Nebylo by to vlastně lepší než učit? Zvládla bych to? Tenkrát poprvé se na to místo dokonce vypsalo výběrové řízení, tak jsem se nakonec přihlásila.

Jak to řízení vypadalo? Kolik lidí se tam hlásilo?

Byli jsme čtyři, šlo o rozhovor s některými členy tehdejší synodní rady. Ptali se mě, jak bych si tu práci představovala. Tehdy vycházel Český bratr každé tři týdny, 18 čísel v roce, tak jsem jim říkala, že tohle se mi nezdá, lepší by byl měsíčník. Taky se ptali na mé kontakty po církvi. Řekla jsem, že od studentských let jsem se motala mezi bohoslovci a s Danem jsme prošli Valašsko, Vysočinu, východní Čechy, mám tedy kontaktů až běda. A taky jsem pověděla o své zkušenosti s vydáváním Českobratrského Horácka. A pak přišla zpráva, že mě vybrali. Ve škole mě moc pustit nechtěli, hlavně ne během školního roku, ale nakonec se domluvilo, že předám žákům pololetní vysvědčení a budu moct odejít.

Jaké byly ty začátky? Chtěla jsi něco změnit?

Ten časopis byl, trochu s nadsázkou, poněkud v rozvratu, šéfredaktor odešel opravdu náhle, už na jaře roku 2009 a nebylo vůbec jasné, co bude dál. Tak synodní rada požádala Tomáše Pavelku, který byl v redakční radě, aby místo šéfa zatím zastával, pak na podzim mu dokonce nabídli, aby dělal šéfredaktora nastálo, ale to on odmítl, protože chtěl být nadále farář; vypsalo se tedy to výběrové řízení.
Když jsem začínala, říkala jsem si, že to první, co musím udělat, je dát do pořádku termíny – kdy je uzávěrka, kdy jde číslo do tisku. A zavedla jsem ten měsíční cyklus. Další naléhavá věc byla „rekonstrukce“ redakční rady. To taky nefungovalo, dotyční tam moc nechodili… Oslovila jsem postupně opravdu spoustu lidí. Asi do půl roku se podařilo dělnou a kreativní redakční radu sestavit.

Kolik vás bylo?

Deset. Faráři i laici, jedna členka za školy Evangelické akademie, jeden člen za Diakonii. Další věc, kterou jsem chtěla předělat, byly rubriky. S tím už mi pomáhala nová redakční rada, ale nějakou představu jsme mít musela. A změnila se taky grafika, zavedli jsme předělové stránky s obrázkem nebo s fotkou, šlo mi o to, aby to celé vypadalo trochu „moderněji“, obrázků a fotek bylo víc. Než se tohle všechno usadilo, trvalo to zhruba ten první rok.

Ty jsi vlastně několik let z Pardubic do Prahy denně dojížděla, jak jsi to nesla?

Ano, tohle trvalo šest let. Mně to ale vlastně nevadilo. Jednak to nebylo každý den, někdy jsem pracovala z domova, taky jsem jezdila občas někam „do terénu“, a jezdit z Pardubic opravdu není žádné drama, není to ani hodina jízdy, je to hlavní trať, vlaků plno, a luxusních!

Neplatili ti v ÚCK cestovné?

To ne, dostat se na pracoviště je každého věc. To neplatí žádný zaměstnavatel. Měla jsem roční jízdenku, úžasné bylo, že ta první léta se tak dokonce dalo jezdit i první třídou! A jezdit vlakem, to je přece nádhera. Hodně jsem ve vlaku pracovala, přečetla plno knih.

Co se změnilo, když byl Daniel zvolen v roce 2015 synodním seniorem?

Byli jsme nuceni se přestěhovat do Prahy, takže mně po šesti letech odpadlo to dojíždění. Na druhou stranu nastala zvláštní situace: jeden z manželů je hlava církve, druhý vede celocírkevní periodikum. Z obou stran trochu nepříjemné. Dan tehdy řekl, že jako paní farářová už jsem církvi darovala dost, po každém stěhování jsem si musela hledat novou práci se všemi nepříjemnými společenskými důsledky, a že pokud bych nemohla dál setrvat v té své pozici, rezignuje na funkci synodního seniora.

Dnes už nejsi jen šéfredaktorka, máš na starosti ještě další věci, co to je?

Jsem vedoucí úseku, který se jmenuje „mediální a publikační“. Kromě redakce Českého bratra, kde vzniká také Sbírka kázání a Ekumenický bulletin, mám tedy na starosti pracovníky, kteří tvoří a spravují webové stránky, věnují se komunikaci a propagaci. Tohle všechno se ovšem za posledních asi pět let neobvykle rozrostlo.

Nezaměstnává tě to nadmíru?

Ano, zaměstnává. Nejen administrativa, ale i časté schůze, v minulých letech příprava církevních výročí… To všechno je práce, která mě baví určitě méně než časopis; takže ji teď ráda předám. Redakční práce mi ovšem chybět bude, ale jednu věc přitom vím jistě – když končím, musím odejít úplně. Můžu třeba na dálku občas s něčím pomoct, klidně udělám rozhovor, nějakou reportáž, seženu a upravím fotky, ale v redakční radě už nebudu. Není prostě dobré, když bývalý šéf zůstane. Je to totéž jako ve sboru, tam by taky bývalý farář neměl zůstávat.

Máš za sebou víc civilních povolání, a teď, až na závěr, jsi v prostředí církevním. Je to jiné? V čem?

Já mám dojem, když se dívám zpátky na tu řadu různých zaměstnání, že to bylo pořád od horšího k lepšímu. Ve valašskomeziříčské mlékárně jsem pracovala hned po škole. Pro mladou holku trochu drsné prostředí. Neznám sprostší lidi než ženy dělnice, byly horší než chlapi! To byla fakt škola života. Všechno další už bylo lepší, v mlékárně v Novém Městě byly mámy od rodin, starší hodné ženské. Ve školství, to je samozřejmě úplně jiné prostředí, celkem respektovali, že můj muž je farář; pravda, bylo to už po revoluci. Občas, třeba na nějakých sešlostech, oslavách, hlavně když se něco vypilo, zapřádali někteří řeč na víru a náboženství. Kantoři jsou většinou otevření, přátelští a vnímaví lidé, co se umějí věnovat mládeži, a tak mě často překvapilo, jak jsou v této oblasti plni předsudků a zoufale ploší. Takže práce v církevním prostředí – tady v Ústřední církevní kanceláři a v redakci Českého bratra – je bez debaty nejvlídnější.

Máš nějaké představy, co dál? Určitě nebudeš zahálet.

Jsem tu už čtyři roky jako důchodce a musím říct, že sil mi trochu ubývá. Poznám to podle toho, že to, co mě tolik nebaví, mě tíží čím dál víc. Takže mám pocit, že odejít opravdu chci. Danovi končí funkční období za rok a půl, po tu dobu tedy budeme ještě v Praze. Přes léto hodlám opravdu odpočívat, na chalupě budu mít často vnoučata, chystají se tam nějaké opravy… A představuji si, že od podzimu začnu s nějakou malou prací, administrativně nenáročnou, možná v církvi, možná ne… Taky bych se chtěla vrátit k němčině, ta by potřebovala občerstvit. Mým celoživotním koníčkem je fotografování a vášní pletení, i na to snad bude víc času.

Jako závěrečná epizoda to tady stálo za to, ne?

Určitě ano. Ale já jsem dělala ráda všechno, ať v mlékárnách, nebo ve školství, nebo tady v církvi. Věci naprosto odlišné, ale smysluplné a hezké.

Chtěla bys nakonec čtenářům Českého bratra něco vzkázat?

Ano. Milí čtenáři, předplácejte si Českého bratra a doporučujte jej dál. Každý časopis žije ze svých abonentů. Pokud vám na naší církvi záleží, podporujte ji svobodně svými nápady, energií a nadšením, prací ve sboru i finančně. Nikdo jiný to za vás neudělá.

připravila Jana Plíšková