(ČB 7+8/2020) Každý z nás něčemu věří. Přinejmenším, že po noci přijde nový den. Možná, že by vás napadlo ještě pár podobných případů. Pak už se pole naší víry rozbíhá po vlastních, osobitých cestách. Záleží na tom, kde, kdy, jak a s kým procházíme životem a jak se to vše, včetně genetické danosti, poskládá. Tato naše originálně vzniklá osoba dříve či později začne omezovat své učení nápodobou a jednoho dne vysloví památnou větu: „Já věřím, že…“ nebo „tomu fakt věřím“, případně „tomu teda nevěřím“. Ať chceme, či nechceme, staneme se postupně všichni lidmi věřícími, a také o své víře mluvíme a hájíme ji. A tím hned narážíme na první problém.
Ten druhý si myslí, často i tvrdí, něco úplně jiného než já. Otázka zní: Kdo má pravdu? Kdo z nás je tady hlupák? Co s tím? Možná nás napadne, že by bylo nejlepší ho nějak nenápadně odstranit, zavalit argumenty, zesměšnit. Vždyť já přece vím, o čem mluvím, svoji pravdu mám ověřenu a stojí na ní celý můj dosavadní život. Že má i ten druhý svobodu něčemu věřit a o své víře mluvit? A já snad ne?
Takto zjednodušeně a s trochou nadsázky bychom mohli uvést téma, jak je to v současné době s naší svobodou víry a svobodou projevu. Naštěstí žijeme v příznivém časovém i zeměpisném pásmu, kde je toto právo ustanoveno v Evropské úmluvě o lidských právech, a my bychom je měli respektovat.
Jako lidé tvoříme společenství, což klade na každého z nás velký nárok, a pokud se spolu o důležitých věcech máme domluvit, je důležité se naučit konstruktivně zvládnout konflikty, které kvůli různosti našich hodnot vznikají. Postmoderní a postsekulární doba je velká výzva k obratu pozornosti od materialisticky egoistického zaměření na sebe a vlastní blahobyt k udržitelnému rozvoji, k spolupráci, respektu a spiritualitě.
Současná doba s sebou přináší dříve nemyslitelnou realitu. Vedle sebe zároveň mohou existovat někdy zcela různé až protichůdné jevy, názory a skutečnosti. To klade velký nárok na naše chápaní, orientaci, respekt i sebereflexi.
O schopnost domluvit se bychom měli usilovat zejména v rodině, která nyní nabývá mnohem různorodějších podob a vyžaduje často „každodenní vyjednávání“. Pokud je toto vyjednávání chápáno jako vyjednávání optimální svobody pro každého zúčastněného, jako prostor pro nejlepší uplatnění jeho kvalit, můžeme tuto schopnost brát jako pozitivní zkušenost, kterou lze využít i v ostatních společenských skupinách, ve škole, na pracovišti, v církvi, či dokonce ve vztazích mezi národy.
Právě škola je výjimečný prostor pro důležitá současná témata, jako je kritické myšlení nebo otázky lidské spirituality. K základnímu vzdělání by měla neodmyslitelně patřit znalost toho, že jakékoliv násilí, ohrožení zdraví, vydírání, sociální diskreditace, snaha o izolaci, nátlak a manipulace jsou za hranicemi práva.
I v našich církvích je svoboda občas chápána v rámci přijatých interních regulí jako samozřejmost pro členy uvnitř, ale často končí na hranicích s jinou denominací. Zkuste se zamyslet, zda neproklamujete náboženskou svobodu jen v případě, že ostatní přestoupí k vám, zda svobodu vyznávat u jiné církve nevnímáte jen jako svobodu se mýlit a být na cestě, která vede k té skutečně pravé víře (samozřejmě té vaší). K ekumeně neboli sbližování církví patří také schopnost vyjednávat, poznávat, propojovat v různosti.
Moje víra, tvoje víra a společný prostor je výzva pro každého z nás nalézt odvahu k dialogu, který budeme vést se zájmem o druhého, s respektem a odpovědností.
Ivana Blehová