(ČB 7+8/2020) „Jak tak na ty svoje holčičky koukám, neodvedla jsem špatnou práci. Vyrostly z nich báječné mladé ženy. Teď tedy nastává čas, kdy bych se měla zase víc věnovat sama sobě. Nikdy mě nenapadlo, že mezi maminkou a babičkou je ještě nějaký časový prostor. Tenhle úhel pohledu mne opravdu zaujal. Najednou mi nepřišlo těžké pokusit se žít jinak. Třeba bych nemusela spěchat po práci hned domů, abych se starala o domácnost, “ uvažuje Hana Pinknerová ve své další knize.

V krátkých historkách reflektuje období středního věku. Je to krize? „No asi ano.“ Zve nás do své každodennosti. Reflektuje vaření, nakupování, zpěv ptáků na ulici, ježdění na koloběžce, péči o tchyni, rozvody kamarádek, vlastní manželství. Jak si najít jako manželé čas být spolu, jaká jsou jiná společná témata než děti? Jaké věci můžeme dělat společně? Jak odpovědět na výzvu, že manžel mě chce mít krásnou? Copak není hlavní ta krása vnitřní?

Autorka si také uvědomuje, jak důležité jsou kamarádky. Vědí o sobě, chodí na kávu či víno, rozesmutňují se i rozveselují, drží spolu, pomáhají si. Někdy souhlasně přikyvují, někdy ale řeknou i nepříjemnou pravdu. Možná na tom něco je, že bych… měla zhubnout, více se hýbat, o sebe dbát.

Obyčejná lahvička voňavky. Vypadne na člověka ze šuplíku z ničeho nic. Vždyť ji dostala jako dárek, když se narodila její první dcera. Používala ji dlouho a stará známá vůně spustí vzpomínky. Do pokoje vejde už velká dcera, ucítí vůni a vybaví se jí, jak si brávala do postele maminčin šátek, když byly se sestrou samy doma. Šátek voněl jako maminka.

Autorka píše laskavě a s humorem, daří se jí poodkrývat minulé, ale neutápět se v nostalgii. Vůně uběhlých let nevyprchá, dává vůni i tomu, co očekáváme.

Jsou s dcerou na svatbě. Dychtivě obě sledují, co se vlastně děje. Však dcera se taky bude brzy vdávat. Maminka přemýšlí: „Pár slov, podané ruce, slib, výměna prstenů, polibek, podpisy a je to. Tak jednoduše je rodina o jednoho chudší a zároveň o jednoho bohatší. Kdo by chtěl přijít o své dítě? A kdo by nechtěl ještě jedno dospělé dítě navíc? Pokud rodič své dítě propustí, má šanci získat i to druhé. Co zadržím, to ztratím. Co pustím, to mohu získat… připomněla jsem si slova starého přísloví. Je to tak snadné, když se to netýká vás osobně…“

Kamarád bude mít narozeniny. Bude mu docela hodně, padesát pět. Co mu přát? Zdraví, pohodu? Všechno má nebo si to může koupit. Zdravý je celkem dost, navíc zdravě žije. Rodina je spokojena. Přát štěstí? Na to nikdo nemáme vliv. „Pokud věříme, že je před námi věčnost a že máme šanci ji strávit v prostředí, které nazýváme pracovně nebem, to nejlepší musí být ještě před námi, i když je nám přes padesát. V tom případě ono obligátní klišé ze všech barvotiskových přání není tak nudná a nerealistická fráze. Je to realita. Takže Pavle: Všechno nejlepší! Máš před sebou.“

Hana Pinknerová (1963) vystudovala pedagogickou fakultu. Žije v Brně a provozuje malé knihkupectví a galerii. Píše knížky, fejetony, působí ve více křesťanských médiích. Svým křesťanským pohledem na svět se netají. Někdy například potřebuje jít na dlouhou procházku, „aby prodiskutovala s Bohem, kdo vlastně je“. Nebojí se psát o tom, jak je pro ni důležité zvát Boha do svého života. Prosit, aby uzdravoval bolest, pomáhal odpustit.
Její počtem stránek nevelké knížky se dobře čtou. Asi hlavně ženám; několik knížek je také pro děti. Zdá se, že píše podle toho, ve kterém je sama životním období. Před více lety vyšla třeba kniha fejetonů Co Bůh šeptá maminkám. Nebo knížka Smím být něžná. Nyní připravuje Karmelitánské nakladatelství knížku Vůně prázdného pokoje. Bude to o odpočívání a volném čase.

Poprvé a naposled. Většinou nám utkví, co děláme poprvé. První polibek od milovaného kluka. První pětka ve škole. První zaměstnání. Prví letošní jahody. Ale jak je to s tím „naposled“? Poslední jahody ani poslední pětku si nepamatujeme. „Poslední zaměstnání si asi uvědomím, protože už bude blízko k důchodu, ale nic osudového v něm nevidím. Poslední polibek si snad ani uvědomovat nechci. Chtěla bych vědět, že je poslední? Chovala bych se jinak, říkala bych jiná slova, dělala bych jiné věci, kdybych věděla? Nejspíš ano. Vědomí konečnosti dává člověku zároveň pokoru i křídla. Žít s tímto vědomím vyžaduje odvahu. Kéž bych ji měla.“

Lenka Ridzoňová