(ČB 6/2020) I toho nejklidnějšího z nás občas něco rozzlobí. Něco nám nevyhovuje, nefunguje podle našich představ. Ale asi nejčastěji se zlobíme jeden na druhého.

Nejvíc to schytávají naši nejbližší. Manželka nezavírá dveře a nechává utíkat teplo, které já platím. Manžel ve špinavých botách šlape po podlaze, kterou JÁ jsem právě umyla. Děti nikdy neudělají to, co jim nakážu, a pak jsou z toho rozbité hrnky a marmeláda rozpatlaná po koberci.

Poslechněte si článek:

Nikdy se doopravdy nezlobíme na ty, kdo jsou od nás daleko – íránští pěstitelé hašiše, čínští porušovatelé lidských práv… Ale když někdo z našich domácích nevrátí škrabku na brambory do správné poličky, vytočí nás to na nejvyšší obrátky.

Tohle asi zná každý z nás. Všichni s tím bojujeme a teoreticky to všechno víme. Bible neříká, že se to nikdy nestane. Bible je vůči lidské povaze realistická. Ví, že člověku občas nervy prasknou.

V epištole Efezským se píše „Hněváte-li se, nehřešte.“ A taky „nedávejte místo ďáblu“. Není možné se nikdy nerozzlobit. Ale je třeba sebe i druhé před svým vztekem – před hříchem bránit.

Epištola nabízí naprosto geniální a jednoduchý návod: „Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce.“ Západ slunce jako nejzazší termín, do nějž nabídneme druhým usmíření. V létě můžeme zůstat rozpáleni o hodinku déle, v zimě to bude o kousek dříve, a nejdřív ze všeho o Vánocích, svátcích smíření.

Nebudeme si zlost pěstovat jako kaktus v květináči, nebudeme ji přiživovat vzpomínkami na všechny dřívější křivdy, natož pak představami nepravostí budoucích. Nenecháme ji rozežírat naši mysl a nedovolíme jí ničit naše vztahy. Prostě ji před západem slunce odložíme.

Zní to jednoduše. Ale jak to udělat, když je člověk nad křivdou nebo nepravostí rozpálen doběla?
Boj s vlastními démony je ten nejtěžší. Ale možná nám může pomoci, když nastavíme v hlavě několik přepínačů:

1. Přijmout, že spravedlivý hněv neexistuje. Zloba vždy přehání, nikdy není objektivní. Vážíme-li si pravdy a spravedlnosti, pak se musíme vzteku bránit, i kdyby jeho příčina byla sebereálnější. „Spravedlnost Boží lidským hněvem neprosadíš,“ píše se v epištole Jakubově. Vztek je projev lidské pýchy, a to je podle Bible základní zdroj špatnosti ve světě.

2. Přijmout, že můj hněv je záležitost má, ne těch ostatních. Jen já s tím můžu něco udělat. Já sám můžu nabídnout ruku ke smíru.

3. Uvědomit si, že naprostá většina hádek vzniká z nedorozumění, možná ten druhý vůbec neví, že mě jeho jednání zraňuje. Někdy stačí si o tom promluvit a věci si vyjasnit.

4. Přijmout, že druzí, dokonce i moji nejbližší, tady nejsou k tomu, aby naplňovali moje představy o světě a o životě. I oni mají svoje představy, svoje starosti i své temné stránky. Jestliže se toto rozhodneme respektovat, v našich vztazích ubude překvapivě mnoho třecích ploch.

5. Nastavit pro sebe zásadu „odpouštím vždycky“. Učiňme z odpuštění svůj životní postoj. Je to zcela v souladu s Písmem, s učením Ježíšovým, s Božím záměrem s člověkem. Odpuštění je jedna z nejzákladnějších křesťanských ctností, Ježíš ji dává jako jedinou podmínku odpuštění Božího vůči nám samotným (čtěte třeba komentář k modlitbě Páně z Mt 6,14–15 nebo podobenství o nemilosrdném služebníku z Mt 18,21–35). Na tom, jestli odpustím tomu, kdo se proti mně provinil, závisí moje vlastní spása. Bez debaty.

V boji s vlastními démony, naší hněvivostí a vztekem, přeji nám všem hodně úspěchů. Jsem si jist, že Bůh sám je přitom na naší straně a že pokaždé, když se to aspoň trochu daří, svět se stává lepším místem k životu.

Takže – do západu slunce!

Štěpán Janča, farář tč. ve Skotsku