(ČB 6/2020) „Každému z nás se asi někdy stalo něco zlého. S tím se nedá nic dělat. Máme snad v rodném listě napsáno, že život bude lehký? Nemáme. Spousta z nás se ale ve svém smutku či traumatu začne utápět a nežije svůj život naplno. A s tím už se něco udělat dá,“ říká Dr. Edith Eva Egerová.

Poslechněte si článek:

Židé jsou na Slovensku od 11. století, ale v Košicích se směli usadit až od roku 1840. Vznikla zde velká židovská komunita. V jedné košické židovské rodině vyrůstá Edith Egerová.

Tři sestry Magda, Klára a Edita mluví doma s rodiči maďarsky. Edita se svou vlastní židovskou identitou bojuje, nepřiznává se k ní. Antisemitismus nevynalezli Němci, byl tu už dávno.

V roce 1938 jsou Košice připojeny opět k Maďarsku a košičtí Židé mají pocit návratu domů. Také Editka vítá admirála Horthyho, správce Maďarského království. Tak, jak to umí – tancem. Brzy se ale ukáže, že Židé se za Maďary počítat nebudou. Tak například: Nadaná baletka Edita na olympiádu nepojede, protože židovské tanečnice neberou. I když se Edith tak necítí, původ jí nikdo neodpáře. Sestra Klára je nadaná houslistka. Odjede studovat do Budapešti a přečká válku u svého křesťanského učitele hudby. Ostatní členy rodiny čeká transport.

První válečné roky jsou pro Edith spojené s Erikem. Oba nosí žlutou hvězdu a žijí jeden pro druhého. Mluví spolu o literatuře a o Palestině. Edith přemýšlí, jak by vypadaly jejich děti. Rozdělí je transport. Láska k Erikovi a naděje, že se setkají, je pro Editu v následující šílené době zásadní. Dává jí sílu chtít přežít, díky zamilovanosti má vůli k životu.

Edith si opakovaně vybavuje obrázek tří žen. Po hodinách strávených ve vlaku jsou unaveny, zaklesnuty do sebe. Mají tmavé kabáty, boty pokrývá prach. Naposledy takhle spolu. Šestnáctiletá Edith, maminka a starší sestra Magda. Auschwitz. Maminku už pak neviděly. Edith s Magdou si byly oporou až do konce války.

V táboře je baletka Edith vyzvána, aby tančila před doktorem Mengelem.
„A při tom tanci jsem jako vnuknutím pochopila něco, co už nikdy nezapomenu. Dodnes netuším, jak se to stalo, ale to, co jsem si tehdy uvědomila, mi od té doby nejednou zachránilo život, i pak, po válce. Došlo mi, že Mengele, ten rutinní vrah, který mi právě zavraždil matku, si zaslouží soucit snad víc než já. Protože na rozdíl ode mě se toho, co udělal, už nikdy nezbaví. Už navždycky s tím bude muset žít. Zakončila jsem své vystoupení pomalým, ladným provazem a modlila se. Ale ne za sebe. Modlila jsem se za něj, aby mě nemusel zabít.
Asi se mu to líbilo, protože mi hodil chleba…“

Se sestrou Magdou absolvují Pochod smrti. Na konci války jsou v Mauthausenu. Z hromady mrtvol vytáhne Edith 5. května 1945 americký voják z 11. divize, která tábor osvobodila. Po válce jedou obě sestry vlakem z Vídně domů. Domů? Co je to domov?

Edith a Magda se shledají i se sestrou Klárou. Je to zázrak. Ale najít sebe sama a smysl proč žít, to bude Edith trvat ještě několik desetiletí. Vyrovnávat se s minulostí a být schopna o svých vzpomínkách mluvit, k tomu povede velmi dlouhá cesta.

Brzy po válce se Edith provdá za židovského obchodníka Bélu Egera. Po komunistickém převratu Béla odmítá vstoupit do komunistické strany a spolupracovat s režimem. Dostane se do vězení, odkud ho Edith odvážně dostane ven. Někteří přátelé míří do Palestiny, Egerovi odcházejí do Ameriky. Do země svobody. Na břehu Nového světa se v květovaných šatech krásná Edith s malou dcerou Marianou v náručí s úsměvem dívá vstříc budoucnosti. Až časem zjistí, že „úzkost a pocit viny se nevztahují ke konkrétnímu místu, že noční můry neuznávají hranice“.

Zásadní bylo pro Edith Egerovou setkání s vídeňským neurologem a psychiatrem Viktorem Franklem a jeho učením vůle k životu: „Člověku je možné sebrat všechno kromě jediného: poslední z lidských svobod – zvolit si za jakýchkoli okolností svůj vlastní postoj, vybrat si svou vlastní cestu. Vždycky máme na vybranou. Za všech okolností, ať je naše situace sebevíc frustrující, tíživá, krutá a bolestná, vždycky se můžeme rozhodnout, jak budeme reagovat.“ Edith vzpomíná, jak jí maminka cestou do Osvětimi kladla na srdce: „Pamatuj, že to, co si nosíš v sobě, ti nikdo nemůže vzít. Není v něčí moci zastavit temnotu, ale vždycky máme možnost zažehnout světlo.“

Edith Egerová vystudovala psychologii, stala se psychoterapeutkou. Jejím velkým učitelem byl také Carl Rogers. Naučila se od něj bezpodmínečnému přijetí pacienta a při terapeutických sezeních používá jeho dvě nejdůležitější věty: „Všimla jsem si, že jste říkal…“ a „Povězte mi o tom víc.“ Svým přístupem pomáhá dr. Egerová lidem udělat krok dopředu a žít v přítomnosti. Pracuje s válečnými veterány a dalšími lidmi, kteří trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Také se věnuje párové terapii.

Sama se musela vyrovnávat s minulostí a s tím, jak jí bylo v mnohém ublíženo. Co je to odpuštění? „Nikdy mu neodpustím,“ slýchá od svých klientů, od lidí přeživších, ale žijících stále v zajetí minulosti. Odpustit totiž pro mnohé znamená prominout a zapomenout. Mnozí sní o pomstě.
Edith Egerová se s tím sama musela vyrovnávat. „Pro oběti je důležité přiřknout vinu těm, kdo jim ublížili. Je nepochybné, že bychom před zlem neměli zavírat oči a že je potřeba volat pachatele k zodpovědnosti. Díky setkáním s přeživšími jsem však pochopila, že buď člověk může žít pro pomstu, nebo pro budoucnost. Buď si z minulosti může postavit vězení, nebo ji použít jako odrazový můstek k životu, jakým chce tady a teď žít. Vždycky máme na vybranou – buďto dál sami sebe držet ve vězení, nebo se rozhodnout pro svobodu.“

Edith měla na výběr. Buď dopustí, aby s ní okolnosti smýkaly, nebo se s nimi pokusí vypořádat tak, jak přicházejí. Kdo se rozhodne zůstat obětí, vždycky najde někoho, kdo ho bude zotročovat. Edith Egerová se rozhodla, že obětí nezůstane.

Doktorce Edith Egerové je nyní 92 let. Do důchodu jít neplánuje, jak řekla v rozhovoru pro týdeník Respekt letos v únoru. Zakrněl by jí mozek. Tančí pořád jako dvacetiletá. Ostatně – tanec doporučuje párům, aby se spolu učily komunikovat. V Americe se manželé rozvádějí hned při náznaku prvních potíží, říká psycholožka Egerová. Manželé to spolu chtějí mít jednoduché. Jejich děti očekávají, že život bude jednoduchý. A ono to vždycky tak není.

Oblíbené jídlo Edith Egerové je segedínský guláš. S dcerou, dětskou psycholožkou a gurmánkou, nyní sepisují kuchařskou knihu maďarských jídel. A v angličtině nyní vychází její nová kniha Dar (The Gift).
Edith Egerová nás vyzývá, abychom se neptali „Proč jsem na světě?“, lépe je ptát se „Jak mám naložit s životem, který mi byl dán?“

Lenka Ridzoňová
Edith Eva Egerová: Máme na vybranou
Praha, Práh 2019, 352 s.