(ČB 4/2020) Člověk by žasl, kolik lidí dokázalo ať fašismu, nebo komunismu vzdorovat. Vždyť jim šlo přitom o život! Jistěže o spoustě z nich víme, můžeme být vděčni, že o nich vnímaví pisatelé zanechali památku, ale ono jich je nepočítaně víc! Nemáme tuchy, kdo všechno se vzdoru odvážil, kdo se nebál, anebo bál, avšak svědomí mu nedalo, možná slyšel hlas Boží a nemohl jinak.

Poslechněte si článek:

Naše kniha vypráví o knězi, jehož vzdor a troufalost byly opravdu výjimečné. Chtěl ho zlomit režim jak fašistický, tak komunistický, nepovedlo se to však žádnému. Blázen pro Krista, tak ho přezdívali jeho přátelé. Po prvním uvěznění, v brněnském internačním táboře Pod kaštany a pak v Kounicových kolejích, což byla ještě „selanka“, započala v srpnu 43 koncentrácká šňůra, a to hned táborem Auschwitz II – Birkenau. A pak další. Celkem jich bylo osm. Otřesné podmínky v kamenolomu, pokus o útěk; nakonec, v dubnu roku 45, se mu podařilo uprchnout z „pochodu smrti“. Ten pochod mířil k Severnímu moři, Himmler prý hodlal všechny vězně nalodit a utopit. Páteru Burianovi se podařilo nemožné, dostal se domů, shledal se s rodinou, byl zachráněn.

Ale na jak dlouho? Pět jakžtakž šťastných let, byť pak už za komunistické hrůzovlády, podařilo se mu ještě dokončit studium bohosloví, započaté již před válkou, při němž se už pustil do misijní práce, po níž vždycky toužil.

Představoval si, že jednou bude působit někde v Africe, začal však v Němci opuštěném pohraničí; ostatně takový Klášterec nad Ohří, Kadaň, to byla tenkrát místa možná v misijním smyslu stejně důležitá jako celá Afrika. A pak už přichází vytoužený jmenovací dekret, jímž se Bohuslav od 1. srpna roku 1947 stává kaplanem v Slavonicích u Dačic. Poměry neradostné, chudoba, ti nově příchozí vůbec nevěděli, jak v těch velkých krásných renesančních domech po vyhnaných Němcích žít. Děti zanedbané, neměly co na sebe, ve škole neprospívaly nebo propadaly. To by ale nebyl Pistolník, kdyby ho tohle odradilo.

Nezlomil ho ani zvrat, se kterým se v normálním žití prostě počítat nedá, zvrat v podobě „vítězného“ února roku 48. Strašné časy. Bohuslav Burian, na paži s vytetovaným číslem 135 397, se však komunistů bát nemohl.

Nebál se dát veřejně najevo svůj postoj u prvních nesvobodných voleb v květnu 48, nebál se přečíst v červnu 49 v Brně na Zelném trhu zakázaný Pastýřský list. A to už bylo jasné, že neunikne. Z koncentráku do vězení. Pobyt v brněnské Příční ulici, kde bylo také velitelství StB, se pobytu v koncentráku vyrovnal. I způsoby vyšetřování se od těch gestapáckých nelišily. Přežívání v hlubokém podzemí, nohy ve „sračkách“, které sem tekly z kanalizace. „Přece mě nezlomí!“ Takhle si to Slávek říkal… 28. října 1949 dostalo milost 120 duchovních, ne však on, „úhlavní nepřítel lidově demokratického zřízení a fanatický stoupenec Vatikánu.“ Na svobodu se dostal díky svému příteli, který se znal s generálem Ludvíkem Svobodou. Nemocen, vyčerpán, avšak odhodlán plně se svému kněžskému poslání zase oddat. Začal v polepšovně, jejíž „obyvatelé“ si ho okamžitě zamilovali, chodil také mezi prostitutky.

A peripetie pokračují. Stane se kaplanem v Moravské Nové Vsi, ale tahle jeho mise už není prodchnuta takovou lehkostí – nedoléčená tuberkulóza; přestálé utrpení muselo na jeho psychice šrámy zanechat. Zavírají jeho blízké, především kněze, je evidentní, že na něho dojde zrovna tak. A ten svobodný svět je tak blízko! Stačí přejít jednu řeku… A tak náš odvážný kněz jde. Chce žít svobodně, chce do Afriky…

Jak se ale věci zvrtnou! Bohuslav je na svobodě, mohlo se mu žít! Jenomže nebyl by to on, aby neposlechl hlas svědomí, a nestrčil tak hlavu do oprátky. Afričané se nedočkají. Ta duševní síla, ta odvaha, a bezpochyby víra, to, co pomohlo Slávkovi přežít i lágry i komunistické vězení, ho přiměje přikývnout na požadavek převádět ze zadrátovaného Československa odhodlané, kteří už tam nemůžou déle vydržet; v první řadě zase kněží a bohoslovce. Přiměje ho přikývnout i s vědomím, že kromě sebe ohrozí spoustu blízkých, především stárnoucí a ne příliš zdravé rodiče…

Když je ale služba církvi pro kněze povinnost? Jen Bůh sám snad ví, která volba je ta pravá. A tak Bohuslav začíná s otevřeným odporem vůči režimu. Česko-rakouská hranice, stačí přebrodit řeku Moravu, nejprve to jde jako na drátkách. Pasáž o tom, jak se Slávek v náručí s miminkem brodí přes řeku, je úchvatná. Jenomže to prostě nemůže jít donekonečna, StB po něm už dávno pátrá; a v ruské zóně v Rakousku se do osidel dalo padnout snadno.

V poslední části knihy, v níž jde o roky 1952 až 1960, už nic moc nadějného přirozeně být nemůže. Krutost vězení, příšerné, promyšlené způsoby mučení, Jáchymov, Leopoldov… A stane se i to, co Bohuslav předvídal – svinstvo se tentokrát nevyhne ani jeho blízkým, na čas zavřou i jeho staré rodiče, sestru… Je však fantastické, že Bohuslava ani tohle zvěrstvo nezdolalo. Nezdá se to možné, ale pokusí se prchnout ze zamřížovaného světa do třetice. A podaří se to. Ale jen nakrátko, udavačů byly stovky… A zpátky do lochu, tentokrát definitivně.

Pistolník měl ale vlastně při všem, co prožil, až nadpřirozené štěstí. V jednom z koncentračních táborů, při jakémsi trestu, když byl v řadě zastřelen každý desátý, byl on devátý. Když se pokusil v noci uprchnout z tábora v Buchenwaldu, při střihání drátů ho přistihl strážce, a nezastřelil ho, nechal ho odejít. Je to vůbec možné? A pak se podařilo neuvěřitelné – unikl z „pochodu smrti“.

Jsme u konce. Prezidentské milosti pro politické vězně v roce 1960 se kvůli obyčejné chřipce Pistolník nedočká. Jeho zdraví bylo po letech těžkého utrpení podlomeno už příliš. Slávek věděl, že na tomto světě se blíží ke konci, s rodinou se však rozloučit nemohl, stihl jim ještě naposled napsat. A jen díky nezvyklé benevolenci bachaře směli jeho nejbližší ve věznici na Mírově na moment v rakvi jeho zmlácené tělo spatřit.

Bohuslav Burian zemřel 29. dubna 1960. Jeho jméno bylo očištěno až po listopadu 1989. Tato kniha vyšla k stému výročí jeho narození.

Jana Plíšková
František Kolouch: Říkali mu Pistolník
Praha, Karmelitánské nakladatelství 2019, 317 s.