(ČB 3/2020) V našem seriálu o změně se dostáváme k druhému tématu. Poté, co jsme v únorovém vydání ČB uvažovali o tom, co je vize, bude dnes řeč o způsobu vedení, „leadershipu“.

Poslechněte si článek:

Ze všech témat, o kterých budeme mluvit, vzbuzuje toto možná největší nechuť. Zároveň však patří k nejdůležitějším: Za rok budeme volit novou synodní radu a bude to v době, kdy vstupujeme do kritické fáze přechodu na samofinancování. Pokud se nové synodní radě nepodaří využít tuto situaci jako příležitost k většímu otevření ČCE vůči okolnímu prostředí, její nástupci budou mít pro stejný úkol těžší podmínky.

Kdo je „leader“?

Jeho role není v českém prostředí právě oblíbená. Možná i pro to pro ni ani nemáme vhodné české slovo – vůdce (= Führer?), vedoucí (= pionýrského tábora?), vedení (neurčitý řídicí orgán středního rodu?). Přesto se pokusím s anglickými výrazy „leader“ a „leadership“ v tomto textu podle možností šetřit.

K čemu je dobrý?

Leader je vůdčí osobnost, tahoun v čele určitého společenství, jehož úkolem je něco
nového vytvořit, projít obtížným obdobím nebo novou „vývojovou fází“.
Musí mít vizi a představivost – výsledný stav či situace se totiž obvykle hodně liší od současnosti. Musí být schopný o správnosti své vize přesvědčit ostatní. Musí mít odvahu – výsledek bývá nejistý, spoustu věcí lze zkazit, řada důležitých proměnných je neznámá. A taky musí být prakticky zaměřen, aby byl schopen svojí vizi uskutečnit.

Příklady z Bible a z historie

Dobré příklady výrazných vůdčích osobností nám dodá v první řadě Bible: Mojžíš dokázal (pod Božím vedením) nepředstavitelné – uniknout se svým rozháraným a nejednotným národem z mocného Egypta. Soudci povstávali a vedli Izrael do zdánlivě ztracených bitev za přežití v zemi zaslíbené. Král David přeměnil kmenové společenství na silné království, schopné uhájit existenci v neklidné Palestině. Můžeme se podívat i do historie naší: Karel IV. – státník velkého rozhledu, který vytvořil z Čech nejen hlavní mocenské centrum, ale i jedno z ohnisek evropské kultury. Jiří z Poděbrad, který pochopil, že je nutno sjednotit rozvrácené Čechy, a opravdový protestant, který rozpoznal nutnost vrátit Čechy zpět do rodiny křesťanských evropských států.

Skutečná schopnost vést lidi není založena na formální pravomoci – člověk, který je v roli prezidenta, ředitele, biskupa nebo synodního seniora ještě nemusí být leader. Takový člověk pouze disponuje pravomocemi, spojenými s funkcí, kterou zastává.
A kdy vlastně takovou vůdčí osobnost potřebujeme? Zpravidla v situaci, kdy se něco děje – hrozí nebezpečí, je třeba něco změnit, chceme někam dojít. Naopak pokud má vše běžet ve svých kolejích, stačí administrátor, který udržuje chod, tu a tam upraví pravidla a řády, eventuálně řeší různé konflikty, které vznikají neustále. Kdo zrovna dělá administrátora, členové příslušné instituce často ani nevědí. Existenci leadera zaznamenají všichni.

Je to trochu podezřelé…

Způsob vedení a řízení naší církve měl dlouho právě ten administrativní charakter. Stačí se podívat na agendu jednání synodu – administrativní úkony dominují. Dlouho to také asi bylo na místě – stačilo předávat to, co jsme přijali od otců. To se ale mění.
Tahouny nemáme právě v oblibě. Jedna z našich nejsilnějších tradic – národních a církevních – je dívat se na lidi s podezřením. Zejména na ty s formální autoritou. Dobrých důvodů pro to máme hodně a stojí za to, abychom si je uvědomili:

• Důvody historické:  Jako Češi a evangelíci jsme v posledních stoletích měli většinou vládce, které jsme (zpravidla z dobrých důvodů) vnímali jako špatné, nebo alespoň jako cizí. Naopak osobnosti, kterých si opravdu vážíme a se kterými se sami chceme identifikovat a jimi se inspirovat, mají spíše disidentský charakter – Hus, Komenský, Horáková, Palach, Havel.
• Důvody teologické: Spoléháme se přece na Boží, ne na lidské vedení!
• Osobní svoboda: Svoji svobodu žárlivě střežíme – nejsme zvědaví na to, když nám bude někdo poroučet! Nechceme být poslušný člen stáda! I na úrovni sborů by nám nikdo neměl říkat, co musíme, a co nesmíme – jsme přece dobrovolné společenství.
• Stinné stránky lidské osobnosti: I u těch, kteří se na vedoucí pozice výborně hodí, zároveň často vidíme, že jsou nadprůměrně ješitní, jsou zaměřeni na osobní úspěch a reputaci a mají otravnou touhu všude vyhrávat. Často to dokážou obratně skrývat pod schránkou kultivovaného a skromného vystupování, ale při pohledu zblízka to poznáme. Psycholog by možná řekl, že tyto stinné stránky v nějaké míře ty „dobré“ a potřebné vlastnosti správného leadera nevyhnutelně doprovázejí. Touha po osobním úspěchu a moci má asi podobný základ a hnací sílu jako touha něco nového vytvořit, objevit či něco změnit.

Když se pak takový člověk ujme své odpovědnosti, ostražitě sledujeme, aby nás moc neomezoval, a případně jej i z pohodlí naší ne-odpovědnosti kritizujeme. Kdo by pak měl chuť kandidovat do vedení, zejména pak tam, kde odpovědnost je značná?

Co se musí změnit, abychom o vedení stáli?

O důvodu, proč je schopnost vedení lidí téma důležité právě teď, jsem se zmínil již v úvodu. Čas se nám krátí: Díky odluce od státu se o sebe budeme muset (po dlouhých desetiletích) brzy postarat sami. Řešit ty finanční a organizační záležitosti, které by směřovaly pouze k tomu, aby alespoň část sborů přežila, nestačí. Mám vážnou obavu, že by to roztočilo spirálu blbé nálady a depresí. Potřebujeme se především snažit, aby se ČCE stala ve větší míře živou součástí naší společnosti – aby prožívala víru způsobem blízkým dnešním lidem a aby dokázala srozumitelně zprostředkovávat evangelium. Což znamená změnu řady našich zažitých tradic a vykročení do neznáma, což se těžko dělá bez leaderů, kteří mají osobní vizi.
Takové lidi potřebujeme na všech úrovních – v synodní radě, v seniorátech i ve sborech. Shodou okolností nás čekají za rok volby do synodní rady. Daniel Ženatý a stávající synodní rada se postavili s velkou dávkou odvahy čelem k hlavním problémům – iniciovali potřebné zvyšování farářských platů i odvodů do Personálního fondu, vznikl strategický plán, začalo se s řadou dalších, méně viditelných aktivit. Jasný startovní výstřel k rychlejší změně ČCE ale ještě nezazněl. Máme právo toto očekávat od kandidátů do synodní rady v příštím roce. Pokud nadcházející funkční období synodní rady nevyužijeme dobře, další pokus bude obtížnější.

Přijmout povolání a odpovědnost

Zde se ale setkáváme se svým chronickým problémem – v ČCE máme řadu výtečných lidí, ale do odpovědnosti spojené s vedením (zejména v synodní radě) se nehrne nikdo. Kromě obecné nedůvěry k vedoucí roli k tomu přistupuje řada oprávněných osobních důvodů: Budu muset rozhodovat o důležitých záležitostech, kterým nebudu pořádně rozumět! Jak budou dopadat stresy s exponovanou funkcí spojené na moji životní pohodu a na moji rodinu? Mám dostatečné schopnosti, abych takovou roli zvládl? Můžu si uříznout pěknou ostudu a ztratit kredit u tolika lidí, kteří si mě dnes váží!

Tady stojí za to se podívat na biblické případy – dokonalí lidé, kteří by věděli, že se své role zhostí se ctí, se prakticky nevyskytovali. Většinou to bylo tak, že nikdo lepší prostě nebyl a dotyčný kandidát byl velmi nedokonalý (viz třeba dlouhý seznam selhání krále Davida), neměl potřebnou předchozí průpravu a před svým povoláním uhýbal, jak to šlo. Důležitý byl ale moment přijetí.

Myslím, že je velmi důležité, abyste se vy všichni, kdo byste mohli přinést užitek svojí prací v synodní radě (a podobně i v seniorátech a ve sborech) zamysleli, jestli byste toto povolání přijali. Možná, že zrovna bez vás se něco velkého nestane! Kdyby Mojžíš řekl ne, Židé by možná doteď žili v podřízeném postavení v Egyptě. Také je důležité, abychom lidi ve svém okolí, které bychom považovali za vhodné kandidáty, povzbudili – vědomí důvěry ostatních lidí je důležité! A konečně – je důležité nejenom odpovědnost přijmout, ale také přijít s představou (na počátku možná i mlhavou), co bych chtěl ve své pozici dělat, přijít s tou osobní vizí. Teprve kombinace věrohodné osoby a srozumitelné vize dělá dobrého kandidáta.

A ještě jedna důležitá věc nakonec: Naprostá většina z nás do synodní rady (ani do vedení seniorátů nebo sborů) kandidovat nebude. My ostatní musíme být k těm ve vedoucí pozici shovívaví – nemohou nedělat chyby, vždyť jsou to stejní lidé jako my. Místo kritiky bychom měli být připraveni jim pomoci. Teprve pak bude dílo společné.

Petr Štulc, presbyter sboru Praha-Jarov