(ČB 10/2019) Před rokem jsme se v pražském kostele u Martina ve zdi rozloučili s bývalým synodním seniorem Pavlem Smetanou, významnou postavou porevoluční transformace života církve i české ekumeny. Pavel Smetana byl potomek protestantů, kteří museli v době násilné rekatolizace opustit vlast. Jeho rodina patřila k tzv. reemigrantům, kteří se vrátili do Čech po první světové válce z polského Zelova. Snad proto byl tak citlivý na jakýkoli útlak, ať už náboženský, nebo politický.

Poslechněte si článek:

Sloužil ve sborech v Lounech, Hošťálkové a Praze-Libni. Jako teolog-biblista a znalec hebrejštiny se podílel v sedmdesátých letech na ekumenickém překladu Bible. Působil také jako člen synodní rady ČCE, v roce 1991 byl zvolen synodním seniorem a v letech 1995–2000 zastával funkci předsedy Ekumenické rady církví. S manželkou Zdenou vychovali tři dcery.

V poezii, kterou psal, máme zachovány plody jeho citlivé povahy. Jeho víra ho vždy vedla pod Kristův kříž a k druhým lidem. Za tohoto mimořádného člověka a bratra Pánu Bohu děkujeme.

***

Sčítám tvé dary

Sčítám tvé dary rozváté v mém žití
Jak vzpomínky, jež vzpomínce se brání.
Jen ty znáš žízeň duše utišiti,
Očím jas vrátit dotykem svých dlaní.

Vím, jsem kmen nachýlený, třtina nalomená,
Studnice vyschlá, stín, jenž s nocí splývá.
Dech růže sáronské je vůně tvého jména
A rozpálená tvář se ve tvém stínu skrývá.

Mým kulhajícím krokům jsi dal křídla,
Nenechals bloudit svoje vzpurné dítě.
Mé strázni otevřel jsi pravdy zřídla,
Skřivánčí trylek sládl na úsvitě.

Tvou blízkost zřel jsem ve svém osamění,
I v očích všech, jež jsi mi daroval,
Vyprahlou mysl vyučil jsi snění,
Mnohokrát zklamán, přec jsi při mně stál.

Dnes, kdy můj čas se k cíli nachyluje
A vločky sněhu přikryly mou skráň,
Mé srdce radostně si prozpěvuje,
Rty tiše prosí: Tvá vůle se staň.

DaZ; báseň Pavla Smetany