(ČB 9/2019) Tato jednoduchá a jasná píseň patří k nejznámějším holandským „novým církevním písním“ z padesátých let minulého století. Autor textu Jan Wit (1914–1980) ji původně napsal k Novému roku. Díky své kvalitě se často zpívala ve studentských kruzích i při mezinárodních setkáních, čímž se stala známou v různých zemích i různých církvích. Od svého vzniku zastává prominentní místo nejen v evangelických či reformovaných zpěvnících, ale také v některých katolických kancionálech.

V našem prostředí není nová. S českým překladem Bohuslava Vika se poprvé objevila ve sbírce Písně církevního roku (pracovní texty Kostnické jednoty pro místní odbory a sbory spolupracujících církví, Praha 1986). Pod stejným názvem, ovšem s jinou textovou verzí od stejného překladatele byla píseň vytištěna v Dodatku k Evangelickému zpěvníku.

Poslechněte si článek:

Při posuzování obou textů Bohuslava Vika se zpěvníková komise rozhodla pro zařazení původního textu do nového církevního zpěvníku. Hlavní důvodem této volby je deklamační aspekt.

Setrvávající přítomnost Boží

Počátek stvoření a završení Božího díla vytváří v písni velký časový oblouk, v němž hlavním motivem je setrvávající Boží přítomnost. Bůh má první a poslední slovo. K tomu se také vztahuje Ježíšův výrok: „Já jsem Alfa i Omega, první i poslední.“ (Zj 22,13) Píseň se snaží tlumočit biblickou zvěst o Božím stvořitelském záměru.

V první sloce se zpívá o „počátečním světle“, o němž Bible hovoří jak v knize Genesis (Gn 1), tak i v prologu Janova evangelia (J 1). To počáteční světlo je zároveň světlo věčnosti – tato metafota je pro autora textu písně důležitá. Světlo, zmíněné v úvodní sloce, nesouvisí jen se stvořením, ale obsahuje eschatologický náboj druhého příchodu. Tím se naznačuje, že žijeme v temnotě, kde ono Boží světlo nevidíme, ale slyšíme o něm, jsme k němu voláni a jednou budeme v něm proměněni. V temnotách pozemské pouti kráčíme vstříc Božímu světlu. Bůh povolává člověka k životu. O tom zpívá druhá sloka. Ve třetí sloce se objevuje eschatologický motiv, který nás ujišťuje, že cíl světových dějin je v Božím plánu ve znamení záchrany. Vše, co bylo povoláno k životu, leží v Božích rukou, a tím dostává jiný smysl. Tajemství života zůstává ve znamení naděje Boží budoucnosti. Touto myšlenkou končí tato původně novoroční píseň, která krásně vyzní nejen při nedělních bohoslužbách, ale také při křtu, konfirmaci či pohřbu.

Nadčasová krása nápěvu

Nápěv Gerarda Kremera (1919–1970) je jednoduchý a silný. Po úvodním verši je jediná pauza, která má rétorickou úlohu, aby zvýraznila úvodní verše slok. Autor nápěvu uvádí: „Jde o prostou melodii! Zpívej ji v klidném tempu a nežeň ji. Zpívej, co je napsáno: zpívej také pauzu na konci první fráze! A nevkládej jiné pauzy na konci druhé a třetí fráze! Jednoduše zpívej to, co je zapsáno!“. Ohledně respektování hudební interpunkce platí Kremerův výrok „Jednoduše zpívej to, co je zapsáno!“ nejen pro tuto píseň.

Ladislav Moravetz, celocírkévní kantor