(ČB 7-8/2019) Bavili jsme se nedávno s pár lidmi v kostele o tom, k čemu je dobrý Facebook. Já jsem říkala – třeba se tam dovím, že někdo umřel. Naposledy to bylo, když na mě vyskočila fotka Jeana Vaniera s datem 7. května 2019. A k tomu se vás facebook zeptá, co se vám honí hlavou. U fotografie Jeana Vaniera se mi toho najednou honilo hlavou hodně. Tak vám o tom chci napsat aspoň něco.

Poslechněte si článek:

Jean Vanier se narodil v roce 1928 v Ženevě do rodiny bývalého kanadského guvernéra Georgese Vaniera. V knize Otázky, na kterých záleží, v kapitole Pro co žijeme, Jean Vanier píše o svědomí. Popisuje zde, jak jeho svědomí, když mu bylo 13 (v roce 1942), bylo přesvědčeno, že má vstoupit k britskému námořnictvu. Naslouchal tomu tichému hlasu a svěřil se s tím svému otci. V té době žili Vanierovi v Kanadě, kam se museli na začátku války vrátit z diplomatické mise v Evropě. Otec synovi důvěřoval a za hlasem svědomí ho nechal jít. Mladičký Jean nastoupil do kadetské školy v Londýně, a začala tak jeho celkem úspěšná vojenská kariéra.

Vstup do světa postižených

Po osmi letech ale nabyl silného dojmu, že má z armády odejít. Potřeboval se víc modlit, trávit čas s Bohem, číst knihy a rozjímat. Od námořnictva tedy odešel, vystudoval teologii a filosofii a stal se učitelem na univerzitě v Torontu.

V srpnu 1964 Jean Vanier navštívil pátera Tomase Philippa, kaplana ve Val Fleuri, ústavu pro mentálně postižené muže ve Francii. Zde se Vanier poprvé setkal se světem postižených. Vzápětí navštívil různá další zařízení, psychiatrické nemocnice a léčebny. A ještě v roce 1964 ve vesničce Trosly-Breuil, kde byl i ústav Val Fleuri, koupil malý dům. A do svého nového domu si vzal dva mentálně postižené muže, Raphaela a Philippa.

 

Zrození komunity Archa

Tak začala Archa, francouzsky l’Arche; dnes je těchto komunit po celém světě asi 130.

„Až v Arše jsem doopravdy objevil, co je samota. I předtím, než jsem tam začal žít, jsem se mnohdy cítil sám. To jsem však neznal samotu jako bolestnou skutečnost – možná proto, že jsem se s úspěchem udržoval v neustálé činnosti a zaměstnanosti… Navštívil jsem psychiatrickou léčebnu, která je jakýsi sklad lidské bídy. V postýlkách tu ležely stovky těžce postižených a zanedbaných dětí. Vládlo zde smrtelné ticho. Žádné z dětí neplakalo. Když zpozorovaly, že se o ně nikdo nestará, že nikdo neodpovídá, plakat přestaly. Bere to příliš energie. Pláčeme pouze tehdy, je-li naděje, že nás někdo může slyšet,“ píše Vanier v knize Cesta k lidství.

Od Raphaela a Philippa se Jean Vanier začal učit. Zpočátku si myslel, že je jejich zachránce, který se k nim sklonil, přijal je a teď bude organizovat jejich nový život. Jeho ideál byl založit novou křesťanskou komunitu. Pomalu, krok za krokem poznával, co tito dva muži opravdu potřebují. Přátelství, bezpečí, někoho, kdo o ně opravdu pečuje a má o ně zájem, naslouchá jejich potřebám. Jean Vanier poznal, že Archa není „jeho projekt“, ale věc, kterou dělají s Raphaellem a Philippem a pak s mnoha dalšími postiženými společně. Neděláme to „pro vás“, děláme to „s vámi“. Jakkoli jste postiženi.

„Možná jsme do Archy přišli, abychom sloužili chudým. Zůstaneme tam ale jedině, pokud poznáme, že my jsme ti chudí a že Ježíš přišel zvěstovat dobrou zprávu ne těm, kteří slouží chudým, ale těm kteří chudí jsou.“ (z knihy The Broken Body)

Vlastní zkušenost

Sama jsem měla tu čest žít něco přes rok v komunitě Archy v Anglii. Přišla jsem jako asistent, stejně jako většina ostatních z ciziny, se svou angličtinou často moc nerozuměla, zkušenosti s postiženými žádné, moje pobývání v komunitě bylo dočasné. Kolik lidí už se v domově vystřídalo! Vděčně jsem si uvědomila otevřenost postižených. Já jsem zvyklá na stabilní domov, vztahy na dlouho, členové domácnosti se každý rok nemění. Ale oni mě a ostatní asistenty prostě přijali. Jsi naše. Máme tě rádi. Přijela jsem pak komunitu navštívit po více než 20 letech i se svou rodinou. Jeden z postižených, Dean, ke mně na parkovišti přišel, se svým obvyklým oslovením Lenka-girl mě vzal kolem ramen a přivítal, jako bych odešla včera.

Život v komunitě s mentálně postiženými lidmi učí člověka zjednodušovat. Být srozumitelný, hledat i jiné cesty komunikace než slova. Probouzí se tak ve vás kreativita. Učíte se odezírat, předvídat, improvizovat. Respektovat jedinečnost. Vnímat limity a omezení svá i druhých. Vidět krásu maličkostí, integrovat odlišné. Slavit. Narozeniny jsou velkým dnem každého člověka; jsme vděčni za jeho krásu, je pro nás cenný. A při narozeninové oslavě mu to můžeme různými způsoby sdělit.

Jean Vanier o svém životě v Arše píše: „Archa mě zavedla do světa jednoduchých vztahů, radosti a smíchu. Přivedla mě zpět do mého těla, protože postižení lidé nemají zálibu v intelektuální nebo abstraktní konverzaci… Volný čas je soustředěn kolem zábavy, her a oslav. Život těchto lidí není zaměřen na rozum. Jejich život není zaměřen na rozum. Proto mě lidé s mentálním postižením přivedli z vážného světa do světa oslav, přítomnosti a smíchu – do světa srdce.“ (Cesta k lidství)

„Do našich komunit Archa přichází mnoho asistentů, aby pomáhali a žili spolu s mentálně postiženými muži a ženami. Pomocník je něco jako porodní asistent: rodí život a pečuje o něj, umožňuje mu rozvoj podle jeho vlastního přirozeného rytmu. Úkolem asistentů v Arše není lidi s postižením učinit normálnějšími, ale napomoci jim v růstu ke zralosti, v rozvoji svobody a v přijetí sebe sama takového, jaký jsem.“ (Cesta k lidství)

Asistenti přicházejí do Archy dobrovolně. Rozhodnou se, že kratší či delší čas stráví s postiženými. Když zjistí, že to není jejich místo, odcházejí. Je to o hodně jiné než být rodič nebo rodinný příslušník člověka postiženého. Taková rodina si svou situaci nevybrala. Je do ní hozena naplno a se vším. Já zvenčí mohu obdivovat, soucítit, podporovat, nabídnout pomoc a přátelství. Nemám ale právo soudit, odsuzovat způsob, jak rodina situaci řeší. Jako dobrovolník, průvodce, asistent nejsem v jejich kůži.

Víra a světlo

Jako podpora rodin, které pečují doma, vzniklo v roce 1971 ekumenické hnutí Víra a světlo. Sdružuje na 2000 společenství lidí s mentálním postižením, jejich rodin a přátel. Víra a světlo pomáhá najít těmto lidem místo v církvi a ve světě. Zakladateli hnutí jsou Marie-Héléne Mathieu a Jean Vanier. V České republice jsou společenství Víry a světla čtyři, v Brně a v Praze. Již několik let se v evangelickém středisku v Chotěboři na začátku prázdnin koná týdenní pobyt Víry a světla pod vedením farářky Marty Zemánkové. Pobyt je otevřen pro kohokoli.

Zpět k otázce ze začátku: Co se mi honí hlavou, když myslím na jméno Jean Vanier? Vděčnost za to, jak dokázal láskou a odhodlaností změnit život spoustě lidí. I mně.

Lenka Ridzoňová