(ČB 7-8/2019) Když jsem si v posledním čísle Českého bratra (6/2019) přečetl čtyři odpovědi na „Otázku na tělo – Co pro vás znamená svatba?“, zděsil jsem se. Odpovídali tři homosexuálové (dva muži a jedna žena) a jeden farář.

Před 20 lety by bylo nemyslitelné, aby ČB takové odpovědi otiskl. To se celá naše ČCE pěkně posunula, co říkáte? Jako celá společnost. Co bylo dříve považováno za anomálii, za úchylku, se nám dnes předkládá jako varianta normálu. Uvedené téma s odpověďmi mi připadá jako kampaň, mířící k tomu, aby církev – synod ČCE v dohledné době přijal změnu příslušných řádů v tom smyslu, aby naši faráři oddávali stejnopohlavní páry. Tedy abychom vyšli vstříc tlaku lobbistů z LGBT, kteří uzákonění „manželství“ stejnopohlavních párů prosazují.

Pokud k tomu dojde, budu mít velký problém, a sice zda ještě v ČCE setrvat. Kdybych byl řadový člen, neváhal bych ani minutu. Jako kurátor sboru a člen seniorátního výboru bych však sborové a seniorátní společenství těžko opouštěl, ale zároveň bych nemohl setrvat v církvi, která se tak do široka otevřela genderové ideologii, jejímž cílem je co nejvíce rozložit klasickou rodinu (otec, matka, děti).

Přátelé, copak jsme již dočista ztratili zdravý rozum? Dušan Ehmig píše, že „argumenty proti svatbě stejnopohlavních párů jsou prázdné“ a že „rodina je ohrožena jinými věcmi“ než těmito novými trendy… Kdyby takto psal lobbista za LGBT, chápu to, ale jak to může napsat křesťan a evangelický farář k tomu? Rodina je dnes bezpochyby nabourávána mnoha vlivy, ale právě proto přece nemůžeme podporovat útok na tradiční rodinu z další strany!

Proč má naše společnost (i naše církev) měnit Boží řády kvůli malé menšině, která má pro svoji odlišnost dostatečně velkou svobodu? Hesla „Manželství pro všechny“ a „Jsme fér“ jsou reklamní slogany a fér určitě nejsou. Manželství zkrátka není a nemůže být „pro všechny“. Není např. pro blízké příbuzné, a to z důvodů stejných jako u „manželství“ homosexuálů, tedy především z důvodu biologického. Není možné např. pro člověka a zvíře, pro muže a desetiletou dívku (i když Mohamed si takovou dívku vzal), pro tři muže najednou (i když v Kolumbii již takové „manželství“ existuje). Když společnost (případně i ČCE) vyjde takovým požadavkům vstříc, bude vůbec ještě nějaká hranice, za níž už nebude ochotna jít? Anebo se ta hranice bude pořád posouvat, podle toho, jak bude komunita LGBT pískat?

„Manželství“ homosexuálů do budoucna otvírá dveře také obchodu s dětmi, resp. s jejich početím a rozením. V některých zemích je už nyní možné si „pronajmout“ ženskou dělohu, pokud si dva gayové přejí mít „vlastní“ dítě. V případě dvou lesbiček si stačí sehnat „dárce spermatu“.

Jestliže odmítáme homosexuální životní styl, neznamená to přece, že nepřijímáme člověka samotného. Homosexuálové jistě mají před Bohem stejnou hodnotu jako ostatní, ale to ještě neznamená, že mají vstupovat do manželství nebo že jejich vztahy můžeme nazvat manželstvím.

Kéž nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovat ráčí. A to raději nezmiňuji, že křesťané (včetně naší ČCE) považují (nebo spíše dříve považovali) Písmo svaté za hlavní směrnici pro život i víru.

Jiří Marek