(ČB 5/2019) Milý příteli,

ptal ses mě, jak jsem se měl v Americe. Dobře jsem se měl, a věděl jsem už předem, že to dobré bude. Američané z Presbyterní církve totiž o přátelství s námi velmi stojí. Byli jsme na konferenci pěti českých sborů, které mají partnerství se sbory americkými, byli tu také lidé z Diakonie i z naší teologické fakulty. Po konferenci jsme my z olomouckého sboru strávili pár dní právě v našem partnerském sboru v Athens. Američané organizují toto vše velmi dobře a obětavě. Vždycky mě překvapovalo: oni, kteří by mohli jet na dovolenou kamkoliv na zeměkouli, dají přednost tomu, že stráví nějaký čas v Česku, přátelství pro ně znamená větší hodnotu než poznávání exotických míst nebo odpočinek u moře.

Poslechněte si článek:

Letěl jsem s tureckými aeroliniemi a všude bylo jejich heslo „Rozšiřte svůj svět“. Když letíš do USA, rozšíří se ti tvůj svět hned na několik způsobů. Američané myslí globálně – jsou-li aktivní v církvi, znamená to pro většinu z nich, že mají nějakou zkušenost s pomocí v Africe nebo třeba v Indii. Často tam ostatně mají i své další partnerské sbory. Vidění světa se ale v Americe rozšíří i jinak. Pobývali jsme v Georgii, v jednom z jižanských států, a zde má více než polovina obyvatelstva kořeny afro-americké. Černochy bys našel všude, třeba hned ve vedlejším baptistickém kostele. Američtí křesťané hodně mluví o rasové a kulturní integraci, je to jejich silné téma. Jak se však jejich společnost s xenofobií vyrovnává skutečně, nedovedu posoudit.

Vůbec se dá těžko poznat, v jaké jsou situaci. Jsou takoví stále optimističtí, ale jaká je skutečnost? Téma naší konference bylo nazváno „Společné naděje“ a oni umí o naději mluvit s velkým nadšením. Ty tušíš a částečně poznáváš, že ani u nich není církev v dobré kondici, ale oni budou místo pochybností mluvit o tom, co se jim daří a jaké mají další plány.

A proč tedy vůbec stojí o kontakty s českými evangelíky – s českými!? S námi, skeptiky z malé země a malé církve, kteří řeší většinou jen své vlastní problémy? Posloucháš je, a říkáš si, že to snad ani nemůžou myslet vážně. Obdivují nás, že jsme vydrželi nacistickou a komunistickou okupaci, a budou se tě na to opakovaně ptát, i když ty si jako potomek hrdinů nepřipadáš. Říkají, že se z pobytů v Česku vracejí domů proměněni. Proměněni – po setkání s námi? Co to vlastně znamená?

Být s Američany je jako být se starším a zkušenějším bratrem. Někdo to může snášet dokonce špatně, starší bratr se přece leckomu jeví jako povýšenecký, mentorující, málo citlivý. Já si však myslím, že tohle sourozenectví české dušičce a malé české církvičce rozhodně prospívá.

A s tím souvisí, promiň, rada na závěr. Uč se jazyky. Dlouhodobě a vytrvale. Oni se česky učit nebudou, dokonce se obtížně učí i to, že jim ten druhý dobře nerozumí. Když se pak odvážíš mluvit anglicky, tak se nestyď a překonávej únavu. A až si najdeš mezi Američany osobní přátele, vždy se nějak domluvíte a budeš z toho mít radost.

Zdravím tě, milý Český bratře.

Aleš Wrana