(ČB 4/2019) ThDr. Jiří Doležal (*1929) slaví v dubnu devadesáté narozeniny. Před třemi roky ovdověl, sám je však stále vitální a slouží církvi. Působil ve sborech v Pardubicích, Hustopečích a Bukovce, v devadesátých letech vyučoval nauku o kázání a bohoslužbách na Vyšší odborné škole biblické v Hradci Králové. Má tři dospělé děti a sedm vnoučat. Životní jubileum je dobrá příležitost k bilancování, proto jsme se zeptali na události a okamžiky, které byly v jeho životě důležité.

Kde jste vyrůstal a z jaké rodiny pocházíte?

Měl jsem krásné dětství. Otec byl řídící učitel a měl jsem čtyři mladší sourozence. Útlé dětství jsem prožil na předválečném venkově. Když jsem byl v páté třídě a bylo potřeba se poohlížet po středních školách, rozhodl otec, že se přestěhujeme do města. Našel místo v Orlové, to však byla v roce 1938 neklidná oblast.

Poslechněte si článek:

V létě jsme se nastěhovali a v říjnu jsme dostali od Poláků 24 hodin na sbalení a vystěhování. Skončili jsme 28. října 1938 v Brně. Když se dveře vagónu otevřely, viděli jsme slavnostně vyzdobené město, byl státní svátek. A my jsme skončili ve sběrném táboře.

Jak na tu dobu vzpomínáte?

Inu, žili jsme jako migranti. Sestra byla dočasně umístěna u nějakých bohatých lidí, já s bratrem v ozdravovně, rodiče hledali byt, otec zaměstnání. Takhle to trvalo jeden rok. Mám ale hezké vzpomínky na nedělní školu na Pellicově ulici a na bohoslužby v Blahoslavově domě. Pak otec dostal místo ve Starém Městě u Uherského Hradiště a já jsem začal chodit do gymnázia v Uherském Hradišti. Tam jsme našli útočiště ve sboru – to bylo za faráře Josefa Jadrníčka.

Vaše školní léta jsou léta válečná. To byla dost divoká doba, ne?

V roce 1942 nám gestapo zavřelo gymnázium. V roce 1944 jsem byl totálně nasazen. Pracoval jsem u příbuzných v Čechách jako pomocný zemědělský dělník. Po válce jsem se vrátil do Hradiště a v roce 1948 jsem maturoval s rozhodnutím, že budu studovat teologii.

To už se ale politické poměry docela otočily, že?

Přesto byly ty čtyři roky studia bohosloví nejhezčí léta mého života. Byl jsem českobratrský evangelík pokrokového a vlasteneckého ražení: důležitý byl Hus, Komenský, Palacký, Masaryk. Vše doprovázeno militantním antiklerikalismem. Být dobrý evangelík znamenalo být ostře proti Římu; na fakultě to ze mě naštěstí za první dva semestry kolegové vyhnali. Učitelé biblických věd, to byli osobnosti – Slavomil Daněk a J. B. Souček a mě to ohromně zaujalo, biblickou teologii jsem fascinovaně vstřebával.

Jako vikář jste nastoupil v roce 1952 do Pardubic a první léta pracoval pod zkušeným farářem Josefem Smolíkem. Jak na tuto spolupráci vzpomínáte?

Smolík byl učitel praktické teologie a skvělý farář. Ve sboru všechno podřizoval kázání evangelia. A za všechno se cítil být odpovědný – za učitele nedělní školy, kterých bylo pět, učilo se ještě náboženství ve školách, za křesťanskou službu, za dorost, sdružení mládeže, za staršovstvo. Tenkrát chodilo na bohoslužby tolik lidí, že se uvažovalo o přístavbě kostela.

Jak se v Pardubicích mladému vikáři žilo?

Dostal jsem „vikárku“ – jednu místnost. První den jsem měl jen postel se špatně nacpaným slamníkem. S vozíkem jsem pak objížděl doporučené členy sboru, kteří mi nabídli různé kusy nábytku, každý pes jiná ves. Žil jsem atmosférou sboru a hltal svého učitele. Naprosté zjevení byla sborová sestra Marta Borovcová, později provdaná Tefrová. Ukázalo se, že to je charismatická diakonka tělem i duší, sloužila čtyřiadvacet hodin denně.

Další životní kapitola je vojna, kterou jste v padesátých letech musel absolvovat. Co bylo v tomto období pro vás důležité?

Stát tehdy podle sovětského vzoru vymyslel, že faráři nebudou chodit na vojnu. Pak ale začala kolektivizace venkova a podle mínění komunistů to byli právě faráři, kteří tento proces brzdili, protože říkali, že to je krádež. Tak stát obrátil a najednou faráři na vojnu jít měli. Sešli jsme se tam všichni mezi dvaceti a pětatřiceti roky. Povolali mě v listopadu 1953 na dva roky. Bylo to tvrdé, ale později jsem se stal skladníkem a staršinou, to už bylo lepší.

Jak se vyvíjel váš osobní život?

Po návratu z vojny jsem sloužil rok za rokem v Pardubicích, ženitbu jsem stále odkládal. V Hradci Králové byla v tu dobu milá a hodná seniorátní vikářka Miriam Šebestová, a tak jsme plánovali, když už je nám přes třicet, že bychom měli uvažovat o společném životě. Někde, kde budou dvě farářská místa. A do toho mně jednu neděli Smolík oznámil, že převezmu pardubický sbor, že odchází do Prahy. A tak staršovstvo rozhodlo, že já budu kandidát na farářské místo a manželka bude vypomáhat. Byly trochu potíže s církevním tajemníkem, ale nakonec vše dobře dopadlo.

V Pardubicích jste farářoval 31 let. To je několik generací pokřtěných, konfirmovaných, spousta svateb i pohřbů. Co jste pro farářskou práci považoval za stěžejní?

Když jsem nastoupil, měli jsme 12 učitelů nedělní školy, pro které se dělala každý týden zvláštní příprava. Dále konfirmandi, dorost a mládež. Kázalo se také v Rosicích, Rybitví a Sezemicích, náboženství jsem učil ještě v Opatovicích a Čeperce. Jezdil jsem tam na kole. A brzy se nám narodily děti, ale manželka přesto vypomáhala v okolních sborech, kde bylo třeba. Dokonce mě v pardubickém sboru plně zastoupila, když mi bylo v letech 1969–1970 dopřáno studovat dva semestry teologie v Göttingách.

Mnoho let jste byl v celocírkevním liturgickém odboru. O co tam šlo?

O liturgiku jsem se zajímal. Jaký význam mají jednotlivé části bohoslužeb, co znamená každá jednotlivá část. Nejedná se jen o nějaké organizační věci, vše má být teologicky zdůvodněno. Ze synodu vzešel požadavek vypracovat novou agendu a postupně, za dvacet let práce liturgického odboru, vzniklo několik jejích dílů. Používají se dodnes. Já jsem překládal německé a švýcarské reformační agendy. V devadesátých letech jsem pak učil liturgiku a homiletiku (nauku o kázání) na Vyšší biblické škole v Hradci Králové.

Byl jste také v poradním odboru teologickém a spolupracoval s kolegy faráři ve vyhlášeném kolegiu kazatelských příprav.

Když jsem převzal službu kazatele na každou neděli, viděl jsem, že mám-li být řádně připraven, potřebuji spolupracovníky. Dala se dohromady skupina asi šesti nebo sedmi farářů: jednotlivec nestačí na poctivou přípravu kázání každý týden.

Jak to fungovalo?

Každý z nás do středy musel poslat ostatním písemnou přípravu. Dostal komentář Luthera, Kalvína nebo Bartha nebo komentářovou exegezi, musel to vypracovat a dát na poštu, aby to všem do středy přišlo. Říkali jsme tomu RVHP – Rada vzájemné homiletické pomoci. Přidávali se k nám další, až nás bylo 12. Ťukali jsme přípravy tehdy na psacích strojích, 12 průklepů bylo maximum. Tato práce měla veliké renomé a nás to bavilo. Podle příprav se pak kázalo. Buďto podle církevního roku, nebo podle liturgických řad, někdy jsme kázali na celé biblické knihy kontinuo (kapitolu za kapitolou).

Byli jste spolupracovníci, nebo také přátelé a kamarádi?

Jednou za měsíc jsme se scházeli, to bývalo neobyčejně krásné. Sdíleli jsme zážitky ze sborů, co kdo zažil s církevními tajemníky a podobně. Nepatřili jsme ani k tzv. Nové orientaci ani k Civilní interpretaci, to byly jiné skupiny. My jsme jejich působení považovali za nenáležité, ale vedli jsme s nimi polemický rozhovor. Myslím, že takováto korporátní práce neměla jinde v církvi ani v ekumeně obdoby. Na to jsem hrdý a za to vděčný.

Specifikem pardubického sboru jsou sborové sestry. Vždy sloužily ve sboru a vy jste jich zažil několik. Jak vzpomínáte na tuhle spolupráci?

Po Martě Tefrové, diakonce tělem i duší, nastoupila Marta Capoušková a po ní Míla Rychetská. Priorita sborových sester byla vždy práce diakonická, byly to vlastně diakonky. Sloužily starým, nemocným, opuštěným, postiženým, strádajícím. K tomu vždy pomáhaly s kanceláří, kartotéku měly v hlavě. Na tom, že sbor s Pardubicích kvetl, měly sborové sestry přinejmenším stejnou zásluhu jako faráři.

Po intenzivní a náročné službě v pardubickém sboru jste se s manželkou rozhodli odejít na jižní Moravu do dvou sousedních sborů – Hustopečí a Nikolčic. Bylo to těžké rozhodnutí?

V pětapadesáti jsem začal kriticky uvažovat. Košatá práce byla v Pardubicích, k tomu starost o nedaleké středisko v Chotěboři, které jsme pomáhali budovat a často tam jezdili. Manželka sloužila v Heřmanově Městci, to znamenalo neustálé dojíždění. Začali jsme se poohlížet po sborech, kde bychom mohli pracovat vedle sebe. A brněnský senior hlásil, že Nikolčice a Hustopeče jsou volné. Tak jsme se rozhodli, i když při loučení v Pardubicích jsme všichni plakali. Nastěhovali jsme se do Nikolčic, já jsem se stal dojíždějícím farářem. Dcery už v tu dobu studovaly v Praze teologii, takže měly najednou dojíždění přes celou republiku.

V čem byla práce tam jiná?

Sbory byly v troskách. Kromě nedělních bohoslužeb, na které přišlo tak 15 lidí, se tam nedělo nic. Žádná biblická hodina, žádné děti, žádní konfirmandi… V Hustopečích navíc bylo rozhádané staršovstvo. Sousedé se skoro nezdravili. Potíže byly i praktického rázu. V létě vysychaly studny a my zůstali bez vody. Dcery chytaly dešťovou vodu do umyvadla, aby si měly jak umýt hlavu, a já chodil s kbelíky na náves k pumpě pro vodu na vaření.

Podařilo se život sboru rozhýbat?

Za prázdniny jsem obešel podle kartotéky všechny hustopečské rodiny, kde byly pokřtěné děti školního věku a zval jsem je na náboženství. Přišly dvě. A další týden už nepřišly, přišla s pláčem jejich babička, že tatínek to zakázal, aby neměl potíže v práci. Takový strach tam mezi obyčejnými lidmi panoval. Manželka v Nikolčicích to měla zrovna tak. Osvícený nikolčický kurátor říkal: Kdyby z každého statku vedl do kostela tunel, byl by kostel plný! Vždyť zde žijí samí evangelíci. Ale bojí se. Tak se komunistům podařilo ten socialistický venkov zdecimovat. Navštěvovali jsme především staré a nemocné.

Pozoroval jste časem nějaký posun?

Časem se našlo pár bohabojných a práce se začala trochu rozvíjet. Kázal jsem každou neděli evangelium o smíření a odpuštění. Až mi říkali: Co to pořád máte s tím smířením? A já jim: no toho se vám nedostává, Pán Bůh se na vás musí hněvat, když žijete takto v rozepři, že se ani nezdravíte. A za tři roky jsem dosáhl toho, že se začali rozvadění na ulici zdravit a byli schopni si podat ruce, když šli ze schůze staršovstva. Když jsem odcházel, byla účast na bohoslužbách okolo 35 a pravidelně se konaly biblické hodiny a vyučování dětí. Na Vánoce bylo i pětatřicet dětí. Ověřil jsem si, že když se káže slovo Boží, že to prostě zabere.

A pak už následoval důchod?

Ano. Přišli jsme zpátky do Pardubic, kde jsme si pořídili na důchod byt v paneláku – osmé patro s nádherným výhledem, dole parkoviště, bez starosti o farní střechu nebo plot. Komfortní bydlení s teplou vodou a výtahem. Bylo mi pětašedesát, ale cítil jsem se ještě zachovale. A tak když přišli z Bukovky, že jsou bez kazatele, okamžitě jsem to vzal. A bylo z toho dalších 11 let. Do skutečného důchodu jsem odešel v pětasedmdesáti.

Hodně jste udělal také pro pardubickou ekumenu, ne?

Od roku 1965, kdy končil druhý vatikánský koncil, který vyhlásil důraz na Bibli a ekumenu, začala velice zajímavá spolupráce. Místní katolíci přišli s prosbou, abych jim vykládal Bibli. Scházeli se po domácnostech a já jim vykládal Písmo. Pak začala v rámci bohoslužby slova v katolickém kostele u sv. Jana řada přednášek, zhruba jednou za půl roku. Tak si představte: já, starý kovaný antiklerikál, mluvím k dychtivým posluchačům z katolické kazatelny!

Co cítíte, když se ohlédnete zpět?

Farářování mě těšilo celý život, cítil jsem se vytížen, nikoli však frustrován. Z pardubického sboru vyšlo asi čtyři nebo pět bohoslovců, včetně obou mých dcer. Na to jsem hrdý. A jsem za všechno nesmírně vděčný. Výslovně ještě musím dodat: to všechno, čím a jak jsem sloužil, bych nedokázal, kdyby mi shůry nebyla dána pomoc, kterou byla moje zesnulá manželka, Mirjam, rozená Šebestová.

Co byste vzkázal na závěr čtenářům Českého bratra?

Buďte si vědomi, že střed života Kristovy církve jsou bohoslužby a střed bohoslužeb kázání a slavení večeře Páně. Církev má konat misii, což v křesťanské Evropě nebylo dřív potřeba, ale teď už se Evropa nemůže za křesťanskou pokládat. Takže farářů podobného ražení, jako byl apoštol Pavel, to znamená jako dnes například Štěpán Hájek nebo Sváťa Karásek, je velice třeba. A pokud něco takového nemůžete dělat, tak se za to aspoň modlete.

připravila Daniela Ženatá
fotky z archivu Pavla Capouška