(ČB 3/2019) Když jsem před časem požádala skupinu kolegů, aby si vybrali z několika biblických textů ten, který se jim zdá při přemýšlení o bohoslužbách významný, u jednoho textu panovala výrazná shoda: většina zahrnula do svého výběru příběh z Lukášova evangelia o cestě do Emauz (L 24,13–32). Dva lidé na cestě, kteří odešli z Jeruzaléma; možná je napadlo, že už to tam mohou „zabalit“. Jenomže na té cestě se setkali se Vzkříšeným, slyšeli, jak jim vykládá Písmo, a lámali s ním chléb a srdce jim hořelo.

Poslechněte si článek:

Shodou okolností tentýž příběh připomněl pár dní předtím, na farářském kurzu v Praze i profesor praktické teologie Hermann Steinkamp, když hovořil o společenstvech, která mohou v křesťanské církvi vznikat a zanikat nikoli jako trvalé subjekty, ale jako komunity/sbory kolem ohnisek, kde je zrovna potřeba bohoslužeb, modliteb a křesťanské služby. Podstatné je totiž právě to hořící, Kristem rozdmýchané srdce; to je podstatnější než statut a délka trvání.

Malý sbor s omezeným rozpočtem i s omezenými lidskými silami

Charakter farního sboru, do kterého jsem byla povolána na své první působiště, emauzskou zkušenost v lecčems připomíná. Spolu s pravidelnými účastníky sborového života jsme se většinou vešli kolem jednoho stolu. Od začátku bylo jasné, že se jedná o početně menší sbor v malém městě, který má omezený rozpočet i omezené lidské síly, který touží po vlastní samostatnosti, ale nad jeho budoucností visí otazník. Přesto mi služba v takovém společenství připadala potřebná a smysluplná a obavu jsem měla spíš z neznámého prostředí a vlastních nejistot.

I když se nám vikářům nabízela i příležitost sloužit třeba mládeži jako seniorátní farář, bylo to povolání ke službě ve sboru, co šlo nejlépe ruku v ruce s tím, jak (pro sebe) farářskou službu vnímám: společné slavení a zvěstování evangelia, které tvoří společenství, vztahy a připravenost ke službě. Farářská služba jako povzbuzení a doprovázení, které slouží církvi tak, aby byla spíš otevřený domov než jen servis, shluk nebo uzavřená parta.

Výhody a nevýhody malého společenství

Jak se během následujících tří let ukázalo, situace farního sboru ve Šternberku právě takovou službu umožňovala a lidé tam ji vděčně přijímali. Užší společenství vedlo docela přirozeně k tomu, že jsme se navzájem poznávali a udělali si na sebe čas. Starosti a potřebné služby ve sboru se týkaly všech a stejně tak se všichni podle svých obdarování podíleli na přípravě bohoslužeb. Nechyběl hudební doprovod ani čerstvé květiny na stole Páně, nestalo se, že by nebylo uklizeno nebo že by nebyl ochotný řidič do kazatelské stanice. Často někdo přinesl něco dobrého nebo jsme společně oslavili narozeniny, promítali si filmy… Kdo přišel, snad si připadal vítán. Finanční starosti sboru jsme nesli společně. Myslím, že za tím byla, podobně jako v Emauzích, hořící srdce. I když naše síly nestačily na všechno, co bychom rádi dělali, pravidelné setkávání u stolu Páně, vzájemné povzbuzení ve víře při biblických hodinách a společná odpovědnost šly zkrátka ruku v ruce. Velmi si vážím podpory, pomoci i lidského zájmu všech členů staršovstva.

Samozřejmě že služba na početně menším sboru s sebou nese i těžkosti. Těžko se poslouchaly povzdechy, jak jindy, jinde nebo za služby někoho jiného bývalo víc lidí a větší sbírky atd. Vždyť my jsme přece dělali, co bylo v našich silách, tak proč se trápit tím, co není? Mrzely mě poznámky kolegů o tom, kolik mají ve svém sboru práce s rodinnou nedělí a s mládeží a jaká je to asi pohoda tam, kde je jenom biblická hodina. Co bychom za to dali, kdyby se u nás mládež scházela… a příprava biblické hodiny i bohoslužeb trvají stejně dlouho bez ohledu na počet lidí, který přijde. S omezeným rozpočtem i slabším zpěvem je možné pracovat. Horší je to s našimi silami, očekáváním, s tlakem viditelných výsledků a výkazů, který dusí.

Snad tolik nezáleží na tom, jakou bude mít církev strukturu, co si budeme představovat pod pojmem farního sboru, a co ne. Ale o otevřené domovy, kde se láme chléb a kde lidé poznávají, že jim srdce hoří pro Krista, musíme pečovat.

Jana Hofmanová, farářka
fotky ze šternberského sborového archivu