(ČB 2/2019) Existují hesla, za nimiž jsou jen prázdná slova. Existují projekty, jejichž smysl zůstává jen na papíře. Díky Bohu za všechny ty další projekty a slova, za nimiž je něco skutečného. Jedním takovým je česko-německý dětský církevní den (Kinderkirchentag) v Marktredwitz v Bavorsku, který se koná již od roku 2006. Ten letošní měl podtitul Maruška a Jonas aneb Přátelství překonává hranice a sešlo se na něm v první listopadovou neděli kolem 300 dětí, z toho asi 90 z Česka. Z české strany přijíždějí děti ze západočeských sborů, ale také děti z jiných církví i děti bez církevní příslušnosti.
Poslechněte si článek:
Aula gymnázia v Markredwitz se plní dětmi. Některé si sedají na podložky na zem, jiné se začínají pohupovat v rytmu hudby znějící z pódia, další zatím nesměle postávají stranou. Postupně se všichni připojují ke zpěvu kapely SaitenStrom. Zpívá se střídavě německy i česky, podle toho, co právě vidíte na plátně. Jednoduchost sdělení i melodie je tady výhoda. Dnes se prostě soustředíme na to, že jsme tu společně, Češi i Němci, a že je nám spolu dobře.
Maruška a Jonas
Program celého dne je zarámován příběhem inspirovaným běžným životem v této části pohraničí. Maminka z Chebu a její německý přítel chtějí začít společný život v Marktredwitz. Jejich třináctileté děti, Maruška a Jonas, o sestěhování rodin nechtějí ani slyšet. Obě dosud znepřátelené děti se pomocí stroje času dostanou do doby Ježíšovy. Jsou svědky Ježíšova setkání se Zacheem, uzdravení ochrnutého v Kafarnaum a nakonec společně s rodiči sledují příběh, jak Ježíš žehná dětem. Pohnuti Ježíšovou láskou k lidem, překovávají Jonas s Maruškou nechuť měnit své dosavadní postoje. Stanou se přáteli a souhlasí s plánováním nového společného domova. Příběhy z Ježíšovy doby výborně hraje skupinka německých dětí. České děti v publiku v tu chvíli mají sluchátka, do kterých dění na pódiu simultánně tlumočí bratr farář Pavel Kučera z Aše, duše české části tohoto velkolepého projektu. Ostatní program je vždy dvojjazyčný.
Příběh o Jonasovi a Marušce je střídán programem ve skupinkách. Z 19 skupinek je 15 česko-německých. Ve skupinkách je asi 15 dětí a tři moderátoři, jeden z nich je Čech. Děti jsou většinou v rozmezí 5–12 let, některé jsou v doprovodu rodičů.
Ve skupinkách prožíváme vše znovu
Ve skupinách se děti seznamují, hravou formou se učí základní fráze a slovíčka v obou jazycích. Pomocí obrázků si zopakují tři biblické příběhy z pléna. V jedné části programu je také čas ozdobit si krásnou dřevěnou cedulku s požehnáním, kterou si pak odvážejí do svých domovů. Po obědě se děti mohou vydovádět v tělocvičně.
Při bohoslužbách se příběh završí
Celý den uzavírají bohoslužby. Jakýmsi kouzlem, nebo spíš dobře promyšlenou dramaturgií se aula proměňuje v bohoslužebný prostor. Nechybí svíce, květiny a Bible. Jádrem bohoslužeb je rozuzlení příběhu Jonase a Marušky, tedy usmíření nově vznikající rodiny. Po bohoslužbách se děti rozjíždějí domů. Kromě cedulky s požehnáním si možná odvážejí i pár nových slovíček a snad i hezký zážitek ze společně prožité neděle. Kéž by takový den byl jeden z kamínků v mozaice jejich života i jejich víry, která bude pestrá, plná porozumění a která bude odolná vůči xenofobii a stereotypům.
Jak to všechno vzniklo
Možná se ptáte, kde se takovýto německo-český dětský církevní den vzal a kdo za ním stojí. V roce 2006 paní Libuše Kučerová, manželka ašského faráře, navštívila s pár dětmi Kinderkirchentag v Marktredwitz. Všechny další ročníky pak již byly připravovány společně, dvojjazyčně. Za celou událostí je nejen spousta peněz, ale také obrovský kus práce, na které se podílí místní skupina pro práci s mládeží (Evangelische Jugend) spolu se sborem v Marktredwitz. Chod celého dne zajišťuje asi 120 dobrovolníků. Marně se snažím vzpomenout, zda jsem zaznamenala nějaký zádrhel. Měla jsem růžové brýle, nebo šlo opravdu vše dle harmonogramu? Myslím, že se můžeme od našich sousedů inspirovat. Hlubokou promyšleností setkání i důrazem na detail.
Přátelství překonává hranice
Několikrát jsem jako zástupce ČCE od organizátorů slyšela, jak je pro ně podpora naší církví důležitá. Stojí za tím i naděje na podporu finanční? Českých dobrovolníků, moderátorů skupinek, by se také mohlo sejít více, několik skupin muselo zůstat pouze německých. Spolupráce na takovém dni by přitom mohla být pro mládež výborná příležitost zakusit do detailů promyšlenou organizaci a stát se součástí mezinárodního dobře fungujícího týmu. Nutná je znalost němčiny, ale postačí na středoškolské úrovni.
Odjíždím z Markredwitz se spoustou inspirace: stroj času jako cesta k biblickým příběhům, skleničky, které si děti podepíšou a celý den z nich pijou, tedy žádné jednorázové nádobí, cedulka s požehnáním, která se nyní se jmény všech členů naší rodiny vyjímá u nás v obývacím pokoji. Oslovila mě i idea příhraniční spolupráce. Sama jsem z pohraničí. Vzájemně se s našimi rakouskými sousedy potřebujeme. V rovině ekonomické si o to řekne trh. Ale co se děje v rovině lidské? Převažuje lhostejnost, řekla bych. Není to škoda?
Daniela Bednaříková
(redakčně kráceno) foto Petr Chamrád