(ČB 2/2019) Bratr Jiří Marek ve svém příspěvku „Reakce na článek Dušana Ehmiga“ (ČB 12/2018) říká, že schválení elaborátu „Problematika homosexuálních vztahů“ synodem v roce 2005 byla chyba. Poukazuje mj. na to, že jak katolíci, tak evangelikálové jsou v této věci zdrženlivější a kritičtější. Je fakt, že otázka homosexuality rozděluje ekumenu – a rozděluje i naši církev. Je správné, je biblické o tomto rozdělení mlčet?
Poslechněte si článek:
Zmíněný teologicko-medicínský dokument jaksi zapadl. Mezi laiky je prakticky neznámý, mezi duchovními se setkávám s pochybnostmi. Vedení církve před lety vyzvalo sbory, aby se o dokumentu mluvilo, ale neslyšel jsem, že by k tomu došlo – i když hledání biblického stanoviska v této věci by plně odpovídalo poslání biblických hodin a jde o téma, které by možná přitáhlo větší počet účastníků.
Homosexualita není hanebnost, nemoc ani trestný čin
Sexuologové nám většinou říkají, že v civilizovaných zemích je homosexualita vnímána jako normální menšinová sexuální orientace. Tím je samozřejmě míněna naše současná civilizace – ale i na tom našem Západě stačí ohlédnout se pár desetiletí nazpět (počítejte na jedné ruce) a najdeme státy, kde byl homosexuální styk považován za trestný čin nebo za projev choroby, která např. v USA znemožňovala „nemocnému“ provozovat psychiatrickou praxi a byla léčena mj. psychoanalýzou. Podle textu „Doporučený postup pro psychologickou praxi s lesbami, gayi a bisexuálními klienty/klientkami“, který vydala Americká psychologická asociace, se dokonce „terapeutické snahy o změnu sexuální orientace v posledních letech zintenzivnily a zvýšila se i jejich viditelnost“ – ačkoli metody používané k tomuto cíli jsou podle autorů neúčinné a mohou být nebezpečné.
Bezbřehé naplnění tužeb?
Bereme to trošku hopem. Zeptáme-li se filozofů, povědí nám o neomarxismu, který – ať už soustavně vyjádřován, nebo bezděčně přijímán jako duch doby, jako něco, co se rozumí samo sebou – mocně ovlivňuje pocity i myšlenky našich současníků. Marxisté věřili (a byli přesvědčeni, že to mají vědecky podloženo), že vyvlastněním výrobních prostředků a likvidací třídního nepřítele dosáhneme nového zlatého věku. My dříve narození pamatujeme, jak to bylo svůdné. Neomarxisté zase učí, že k rozhodujícímu pokroku lidstva povede maximalizace osobní svobody a odstranění veškeré represe, až na tu nezbytně nutnou, jako je pokuta za dopravní přestupek nebo potrestání zločince. Podle nich je třeba kriticky přezkoumat všechny příkazy a zákazy, psaná i nepsaná pravidla, pravomoci všech institucí (rodina, škola, stát …) a všech autorit (rodiče, učitelé, revizoři, kontroloři), které nám brání ve volné realizaci našich tužeb.
Co to znamená pro sex a erotiku? Jaká pravidla zde mají platit? Trochu vulgárně řečeno: „Když se mají rádi, ať se mají rádi, jak to mají rádi!“ Když nikomu neubližují, co je komu do toho? Co nad to jest, od zlého jest!“ Veškerá omezující a regulující pravidla je možno odhodit, právo individua na uspokojení všech jeho tužeb je právo nejvyšší. Dobře nám nedávno připomněl farář Miloš Rejchrt: Aby sexuální energie, nebezpečná jako všechno přirozené, byla nakonec zapřažena do pluhu kultivujícího pole lidských vztahů, musíme ji všelijak „nepřirozeně“ omezovat zákony, usazovat etickými pravidly, vypiplávat všelijakými technikami, např. zbožností, poezií a uměním vůbec.
Zatím, pokud je mi známo, homosexualitu jako rovnocennou formu sexuality a erotiky žádná významná kultura v historii či v současnosti nepřijala. Jde tedy o obrovský „experiment“. Přitom milostný život a polarita žena-muž je ústřední složka života soukromého i celé kultury. Naprosté uvolnění, které je dnes ve jménu tolerance hlasitě požadováno a vehementně prosazováno (a většinou populace zdráhavě, pokud vůbec, akceptováno) rozsáhle ovlivní, ať přímo, či nepřímo, představy a pocity nás všech, nejen těch několika procent „menšinových“. Jakým způsobem, to můžeme jen hádat. Provokativní nápad: Jak bude vypadat homosexuální modifikace Šalomounovy Písně písní?
Pojďme otevřít diskusi
Jsme v tom jako jednotlivci i jako církev a lítají v tom – nemylme se – i naše děti. Soud bratra Marka a jeho podezření, že dokument synodu byl sepsán „na objednávku doby“, jsou, jak doufám, příliš příkré, ne-li docela mylné. Výměna názorů mezi ním a bratrem Ehmigem na stránkách Českého bratra je však naléhavá výzva, abychom otevřeli diskusi, ať už ve sborech, v seniorátech, nebo na celocírkevních setkáních. Dlužíme to společnosti, ve které žijeme a které máme být příkladem, i ekumeně a také církvi vlastní, nemá-li se rozdělení, už nyní v mnohém bolestné, dále prohlubovat. Naši předkové ve víře soudili, že homosexualita je hanebnost, o které se v církvi nemá ani mluvit. Stejně mylný je dnešní názor, že problém už je vyřešen a nemusíme se jím zabývat.
Pavel Říčan, psycholog