(ČB 2/2019) O krédu, modlitbě všech křesťanů, dekalogu nebo dvou protestantských svátostech přemýšlím jako o něčem, co nás spíše spojuje, než rozděluje, co používáme ve své náboženské praxi. Jsou to slova, věty, jazyk víry, který sdílíme, i když v něm přemýšlíme a cítíme různě, pestře, svobodně. Přijímáme je jako záchytné body ve chvíli, když jsme po své víře tázáni, když se naše víra nijak nepodobá víře naší sestry a bratra v kostelní lavici, když na vlastní výpověď, modlitbu nezbývá sil nebo když chceme konfirmandům a katechumenům položit něco na stůl…

Poslechněte si článek:

Jsem ráda, že externista na katedře praktické teologie ETF, farář a spolu-zakladatel jedné pobočky Diakonie ČCE Ondřej Macek, dle všeho praktik, okomentoval tento jazyk, nástroj víry. Těší mě jak obsah, tak forma, kterou zvolil.

Klást si otázky je legitimní

Způsob vysvětlení oněch vět (Apostolikum, Modlitba Páně, Desatero, křest, večeře Páně), je informativní a poetický zároveň. Pokládá historická fakta a biblistické nálezy vedle lidských otázek. Cudně maluje reálné obrazy, situace, ve kterých se jako jeho současník poznávám, rozumím křižovatkám, o kterých mluví. Nemá jednoduché odpovědi, vždyť takové ve víře neexistují. „Víra není bez pochybování, bez přemýšlení a bez otázek, ale ani bez hledání odpovědí. Kdybych se přestal ptát, hrozí mi, že se z mé víry stane zkamenělina, fanatismus nebo se postupně úplně vytratí.“ Zároveň vyjádří, co jsou pro něj fundamenty víry, na kterých staví, co pro něj ukazuje, jaký Bůh je a jaká je jeho vůle pro náš život – ježíšovství. Ježíšův způsob je cesta, pravda i život: cesta skrze vztahy, zodpovědnost ke světu, pravda mezi dezinformacemi, život čerpající ze zdroje, z Hospodina. „Chtěl bych umět ukázat, že Ježíšovo učení a praxe je dobrou cestou. Že učil lidi vztahu k druhým, k Bohu i k sobě samým, rozpoznávat důležité a oddělovat to od nepodstatného.“

Jazyk srozumitelný pro každého

Stejným potěšením je i forma, jazyk, který používá. Nespokojí se s ustáleným obratem, očekávanou terminologií, známou vazbou, jejichž obsah už jen matně tušíme, jako teologové oprašujeme a připomínáme, ale pro člověka mimo teologické vzdělání je těžko pochopitelný. To je s pokračujícím odnáboženštěním našeho životního prostoru nikoli jen poznámka na okraj, ale zcela zásadní poděkování. Jsme, jako součást společenství, které používá svůj zvláštní jazyk, které se nechává určovat zvláštním Slovem, dotazováni, co které naše věty znamenají, jaké myšlenky vyjadřují, jak je překládat do civilního jazyka. O naší víře neumíme mluvit zcela srozumitelně ani mezi sebou v církvi, vždyť jsme tak různí. Když si představíme k tomu ještě pozici člověka, který v daném jazykovém prostředí nevyrostl, a chceme mu předat, co víme, cítíme, je to pro něj i pro nás nelehký úkol. Ondřej ukazuje, jak lze mluvit a možná trochu i myslet – protože jazyk ovlivňuje způsob myšlení – nikoli jednoduše, ploše a bez krásy, ale otevřeně vůči někomu mimo „nářečí“.

Praxe křesťanské víry

A konečně jeho výklad, vyložení je i vyznáním, svědectvím o praxi křesťanské víry v životě člověka. Závěr knihy jsou osobní články, které nějak reflektují nejpodstatnější témata. I ze zlého povstává něco dobré (Bonhoeffer) a láska se možná vždy nevrací, ale rozhodně ve světě něco mění (Macek). Věty pro mě také ledacos mění a přeji jim, aby z nich i mnohé dobré povstalo.

Juliana Hamariová
Ondřej Macek. Věty křesťanské víry. Jihlava: Mlýn, 2018. 155 s.