(ČB 1/2019) Otázka, zda peníze z restitučních náhrad pomáhají, nebo škodí, se objevila v ČB 11/2018. Zdá se trochu divné, že se tím zabýváme šest let po schválení restitučního zákona a přijetí příslušné dohody v naší církvi. Odpověď je však nasnadě, komunisté měli poprvé příležitost tuto diskusi otevřít na vládní úrovni. V době schvalování restitucí jsem byl poslanec synodu a dobře vím, že v té době se v církvi ozývaly hlasy, které přijetí restitucí odmítaly. I když velká většina synodu restituce schválila, tyto hlasy zazněly výrazně a dost se o tom diskutovalo. Já jsem na synodu restituce podpořil, i když jsem ty protesty poslouchal pozorně a přemýšlel o nich. Dovolím si uvést hlavní důvody, které mne nakonec k podpoře vedly.
Poslechněte si článek:
Začnu důvody praktickými. Odpůrci restitucí nenabídli druhou cestu. Jistě by nikdo neodmítl, kdyby dosavadní stav pokračoval a církev financoval stát, ale tato možnost neexistuje. Jediná alternativa tedy byla nevzít nic (nebo snad dobíhající dotace) a financovat se ze svého. Bylo by dobré přemýšlet o tom, co by to pro církev znamenalo. Dovolím si tvrdit, že by docela rychle přišla možná o polovinu kazatelů, a to dost nerovnoměrně, a její struktura by se rozpadla. Mimochodem, jsme asi jediná nekatolická církev, která má tzv. lidovou strukturu, což znamená, že v každém místě republiky je dosažitelný sbor a také že přijímáme kohokoliv a k přijetí neklademe zásadní podmínky, ani finanční. I pro ty ne moc obětavé a vlažné tu Kristus je, i ti mají mít v církvi otevřené dveře.
Možná by se mnohým líbil jiný model, v devadesátých letech se mluvilo např. o daňových asignacích. V evropských poměrech je docela běžné, že stát církev podporuje a je to docela logické. Když si od svých občanů na daních vezme skoro polovinu peněz a financuje a podporuje z nich kde co, není asi nepřijatelné, že by něco dostaly i církve. Nevidím ale nic neetického ani na tom, že majetek, který byl zabrán velmi násilně, dá se říci protiprávně, by měl být navrácen (nás se to týká málo, ale bratřím katolíkům to přeju) už kvůli tomu, že chci žít v právním státě. Mnoho argumentů proti, které se ozývají, je docela překroucených, a kdyby nebyly volby, nikdo je nepředestře.
Církevní restituce byly oproti jiným možná nejméně výhodné. Už jen proto, jak se odkládaly a jak dlouho stát s majetkem církví stále hospodařil. Ale i jinak, například jak se nevracel živý a mrtvý inventář na rozdíl od restitucí podle zákona o půdě. Pro často zpochybňované ocenění zemědělské půdy je také docela jednoduché vysvětlení. Opravdová zemědělská půda byla vydána většinou fyzicky a ta, co se nahrazovala finančně, to byly ve skutečnosti hlavně pozemky uprostřed velkých měst, často už stavební nebo zastavěné s cenou násobnou. Proto se provedlo ocenění podle metodiky Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky. Bylo schváleno několika ministerskými komisemi a také prověřeno mezinárodní spol. Ernst & Zouny (mimochodem na zadání vlády ČSSD).
Vše se dá snadno dohledat na internetu (třeba na stránkách ministerstva kultury), takže uvedu již jen poslední příklad tezí, které odpůrci restitucí často používají: „Finanční náhrada byla poskytnuta církvím, kterým nic zabaveno nebylo.“ I Miloš Rejchrt to zmínil a odvolával se na čtyři ústavní soudce, kteří to uvedli jako důvod, proč s restitucemi nesouhlasí. No, bylo by možno jmenovat i soudce, který za svou podporu církevních restitucí nebyl podruhé do Ústavního soudu jmenován. Pro něho ani pro mne (ani pro značnou většinu Ústavního soudu) tento argument není relevantní. Každý přece ví, že katolická církev se cca 20% finanční náhrady vzdala a ta byla rozdělena církvím nekatolickým. Miloš Rejchrt hovoří dokonce o temné historii vzniku restitucí. To považuji za velmi silný výraz, ke kterému chybí vysvětlení. Já sám považuji fakt, že se 17 církví umělo o penězích dohodnout, za věc nevídanou snad od kompaktát a je to pro mne pozitivní.
Církve společnosti prospívají
Někteří označují restituční peníze za jakýchsi „třicet stříbrných“. Ano, možná by bylo správnější, kdyby stát nespojoval restituce s financováním církví, katolíkům vrátil, co jim vzal, a duchovní dále platil, jak se zavázal v r. 1949. Hrazením platů duchovních mimochodem v případě mnoha církví jaksi zakonzervoval jejich strukturu. Kdyby byl tento způsob financování ze dne na den jen tak zastavil, znamenalo by to i z tohoto důvodu katastrofu. Docela zajímavé je, že leckteří odpůrci restitucí jsou jedním dechem proti slučování sborů, které se ani s restitučními penězi nejsou schopny financovat. Snad si i náš ateistický stát uvědomuje, že církve jsou mu prospěšné, a položit je nechce. A snad proto vymyslel tento oslí můstek. Já restituční peníze za „třicet stříbrných“ nepovažuji a jsem Pánu Bohu vděčný, že se církev může věnovat práci, které se věnovat má, a ne rušení jednoho sboru za druhým. Spíš mně vadilo, že církev přijímala peníze od státu v uplynulých desetiletích. Za ty si stát koupil zásadní vliv na církve; především za minulého režimu, ale nepřímo i potom.
Jak bych tedy odpověděl já: Církevní restituce církvi pomáhají velmi zásadně. Peníze z jiných zdrojů nestačí a pod širé nebe jako Hus se už asi přestěhovat nemůžeme. ČCE poškozuje neobjektivní překrucování faktů o restitucích a mrzí mne, že se objevuje i uvnitř církve. Mimochodem, právě takováto prohlášení ti na začátku zmínění komunisté rádi citují.
Miloš Dědič