(ČB 12/2018) Švýcarský Valach, nebo valašský Švýcar?
Zpráva o nenadálém úmrtí Bernarda Louise Martina spoustu lidí zarmoutila. A mně najednou bylo líto, že jsem se s ním při posledním setkání na farářském kurzu ani pořádně nerozloučil. Nějak jsme oba pokládali za samozřejmé, že se zase někdy uvidíme. Jsem nucen ve vzpomínkách zabrousit do šedesátých let. Na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu jsem byl přijat v roce 1966; náš ročník byl docela početný, zdálo se, že reformní hlasy ve společnosti přinášely určité uvolnění.

Poslechněte si článek:

Bydleli jsme v Husově bohosloveckém semináři V jirchářích 13. Bydlení to bylo velmi milé i společensky bohaté. Zajímavou skupinu tam tvořili studenti z Reformované církve na Slovensku, převážně hovořící maďarsky, a bylo mezi námi i několik studentů z Afriky, ti byli přijati ke studiu na základě doporučení Křesťanské mírové konference. Jednoho dne se ale mezi námi objevil student ze Švýcarska – velmi komunikativní a hovořící dokonce lámanou češtinou. Bernard Martin.

Brzy se mezi námi zabydlel. Na rozdíl od nás, běžných bohoslovců, byl na postgraduálním studiu a o víkendech často navštěvoval jednotlivé sbory. Při jedné z mých návštěv ve Vsetíně mně maminka hlásila, že je Bernard již několikrát navštívil a že bude ve sboru vypomáhat jako vikář. (Farářem vsetínského Horního sboru byl tehdy Emil Ženatý.)

Co bylo na Bernardovi obdivuhodné – po několika měsících pobytu v Praze hovořil češtinou s nádechem Pražáka, po několika měsících působení ve Vsetíně mne vždy zdravil valašským pozdravem „ahoj ogare“. Svoje působení na Valašsku zúročil i tím, že si ve Vsetíně našel nevěstu. Naše cesty se ale brzy rozešly a stýkali jsme se jen tu a tam; normalizační tlaky po roce 1969 způsobily, že Bernard musel odejít zpět do Švýcarska, ovšem styky s ČCE udržoval i nadále.

Po roce 1989 se začal zase vracet, na ta místa, kde v Čechách kdysi pobýval. Rád si nechal vyprávět o mých zkušenostech s krajany, zejména na Ukrajině, žel nikdy nedošlo k tomu, že by se se mnou za nimi vydal. A mě zase zaujala jeho práce mezi mexickými indiány, do Mexika jsem s ním ale taky nikdy nejel.

Navzdory jeho smutnému nenadálému odchodu jsou na místě jen slova díků – za vše, co pro sborová společenství v Čechách, Švýcarsku, Mexiku a všude jinde, kam jeho noha došlápla, učinil. Hluboká stopa pomalu ve vzpomínkách zapadne a mně nezbývá nic jiného než poděkovat Pánu Bohu za Bernardův život, práci a humor v naději, že můj milý vrstevník a spolužák již u Božího trůnu plynně hovoří jazyky andělskými.

Petr Brodský

Zde na zemi jsem poutník…

Bernard Martin byl se vsetínským Horním sborem provázán větší část svého života. Na konci šedesátých let, u seniora Emila Ženatého, působil u nás jako vikář. Rád se seznamoval s členy sboru, věnoval se dětem i mládeži. Není divu, že se tu zamiloval a oženil. Anička, rozená Machová, ho následovala do švýcarského Yverdonu, ale Bernardova vazba na Vsetín se tímto svazkem ještě upevnila. Bernard přijížděl navštívit vsetínské rodiče, později již jen maminku, potkávali jsme se při bohoslužbách.

V roce 2006, jako čerstvý důchodce, se Bernard Martin stal v Horním sboru farářem. Služby se ujal s velkou odpovědností; ač svou povahou spíše bohém, do služby vnášel systém a potřebnou koordinaci, vyzbrojen zkušenostmi ze svého předchozího sboru, kde byl jeden ze sedmi farářů. Výborná znalost češtiny mu umožňovala pohrávat si s jazykem a experimentovat, třeba i na kazatelně, i když vždy nedosáhl porozumění všech posluchačů. Valašsko měl rád, ale také nám rád rozšiřoval obzory vyprávěním o Mexiku, zvláště o Chiapasu, a snažil se zprostředkovávat kontakty mezi členy našeho sboru a svými mexickými přáteli. Mládeži byl nápomocen při organizaci zájezdu do Taizé. Vždy z něho vyzařovala dobrosrdečnost a pokora.

Bernard vždycky cítil velikou odpovědnost za naši planetu. Ze Švýcarska do služby na Vsetíně dojížděl vždycky vlakem, návštěvy u lidí ze sboru vykonával na kole nebo pěšky. Pozvání do rodin přijímal s vděčností, dokázal najít společnou řeč se všemi generacemi.

Farář Pavel Čmelík, tehdejší vsetínský jáhen a Bernardův kolega, vzpomíná: „Snažil se, abych mohl studovat. Dbal na to (mnohem víc než já), abych měl pro studium teologie opravdu jeden den v týdnu volný. Když jsem měl kurz hebrejštiny, zavzpomínal na svá studijní léta: Jak se rozplakal dojetím, když se mu podařilo číst a rozumět Starému zákonu v originále. Mám pocit, že tenkrát mi konečně došlo, jaké je spojení mezi osobní vírou a vzděláním. Pamatuji si jeho stručné rozfázování života člověka: aufnehmen – halten – verlassen (nabrat – držet – (o)pustit). Mám pocit, že poslední fáze se ho nějak netýkala a spíš měl tendenci se vracet stále k té první. Byl to misionář, který necítil potřebu oslovovat a obracet na víru davy, ale spíš pomáhat a sloužit tam, kde je třeba. Žil na cestách víry a služby. Jak žil, tak i zemřel.“

Jana Buzková

Bernard a Mexiko

U nás, ve sboru v Zábřehu, jsem Bernarda potkala před více než deseti lety, když nám přijel vyprávět o svých cestách do Mexika. Velice mě to zaujalo, a tak jsem si už tenkrát řekla, že se tam s ním musím vypravit. A to se mi také před třemi lety povedlo a splnil se tak jeden z mých dávných snů.

Hermano Bernardo – bratr Bernard. Tak Bernarda nazývali Mexičani, především ti z vesnice El Triunfo v Chiapase. A on byl opravdu jejich bratr. Dobře je znal a měli se navzájem rádi. Náš pobyt nebyl jen zajímavá dovolená, především šlo o setkání lidí, kteří mají navzdory rozdílným kulturám hodně společného. Takže mě vlastně ani moc nepřekvapilo, když jsem se smutnou zprávu o Bernardově odchodu dozvěděla právě od Mexičanů.

Pro mnohé z nich byl Bernard jejich farář a duchovní vůdce. V Triunfu presbyteriáni celé roky faráře nemají; nemohou si ho dovolit, protože jsou moc malý a chudý sbor. Byli proto Bernardovi moc vděčni. Obyvatelům vesnice, která je stále téměř odříznuta od světa, přinášel nové myšlenky a naději. Pomáhal i jinak, často přijel s dalšími lidmi a společně budovali, co bylo potřeba – například zdravotní středisko.

Mexičané si Bernarda moc vážili. Tlumočit ze španělštiny do češtiny a zpět není jednoduché – obzvlášť pak pro někoho, jehož mateřským jazykem je francouzština a němčina. To neustálé přepínání jazyků mě doslova fascinovalo (s některými se totiž bavil francouzsky). Výstupy a sestupy z kaňonu Sumidero či schody pyramid dávaly zabrat leckomu, o to víc Bernardovi, který už opravdu nebyl nejmladší. Zvládal to ale s úsměvem na rtech a neustále chrlil vtipy a humorné historky.

Bernard dokázal lidi stmelovat a dával si pozor, aby byl k jednotlivým skupinám ve vesnici spravedlivý. Takže se nechával zvát tam i onam, a například oblečení si nechával šít jak u adventistů, tak u presbyteriánů. Svoje farářské zkušenosti dobře využil při inscenaci divadelní scénky o milosrdném Samaritánu na hřišti vedle školy. Přišla celá vesnice, něco takového možná ještě nezažili.

Doufám, že Bernardův odkaz bude žít i nadále ve všech, kteří se s ním potkali, ať už v Mexiku, ve Švýcarsku, v České republice… Odkaz přátelství mezi lidmi různých kultur, odkaz opravdu žité ekumeny, odkaz pozitivního postoje k celému světu.

Jana Škubalová