(ČB 12/2018) Ivan Fíla je filmový režisér, scénárista a pedagog a kniha Muž, který stál v cestě, strhující román o Františku Krieglovi, je jeho literární debut. František Kriegel se v srpnu 1968 vzepřel okupantské moci a jako jediný nepodepsal potupný moskevský protokol. Důležité je v tomto smyslu vyjádření filoyofa Karla Kosíka: „O činu Františka Kriegla jsem často přemýšlel a v celé české historii nacházím pouze jednu analogii: NEODVOLÁM mistra Jana Husa v Kostnici v roce 1415.“

Autor se věnuje dění nejen kolem roku 1968, vrací se i do let předcházejících, své místo v knize mají koncentrační tábory, osvobození Československa Rudou armádou, vítězný únor, politické procesy let padesátých i nadějná euforie let šedesátých, končící okupací a dobou normalizace. Dramatickým způsobem je popisován téměř desetiletý žalář Gustava Husáka, nástup Alexandra Dubčeka do čela ÚV KSČ (zkratka měla vtipný výklad: Už Vládnou Konečně Slováci Čechům), ale i postupné lámání charakterů našich představitelů, když předložený protokol o pobytu sovětských vojsk na našem území při jednání v Kremlu nakonec všichni podepsali.

Mladý lékař plný ideálů
Ve 14 kapitolách se čtenář dozví neskutečné množství příběhů postav, které v obrodném procesu let šedesátých sehrály svoji úlohu. Ústřední mezi nimi je pochopitelně František Kriegel, pocházející z Haliče z národnostně smíšené rodiny; otec byl Rakušan, matka Polka, oba Židé. František chtěl studovat medicínu ve Lvově, což nebylo možné, pro židovské uchazeče platil numerus clausus. Odchází tedy do Prahy, kde medicínu vystuduje (promuje v roce 1934) a ještě během studia vstupuje do KSČ s přesvědčením, že jedině komunisté dokážou narůstající hospodářské krizi a hrozbě fašismu úspěšně čelit. Po vypuknutí občanské války ve Španělsku odchází pod praporem mezinárodních interbrigád jako lékař bojovat po boku republikánů proti jednotkám generála Franca, podporovaného nacistickým Německem. Tato zkušenost Františka zocelila v pohledu, jak stát na svých principech a ideálech.

Příběhy těch, kteří v Moskvě podepsali
Nebudu popisovat všechny události, které prožívala při pobytu v Moskvě skupina kolem Alexandra Dubčeka. Úlohu prezidenta Ludvíka Svobody, úlohu těch, kteří napsali takzvaný zvací dopis (Biľak, Indra, Kolder, Švestka a Kapek), rozhodnutí Brežněva pro Gustáva Husáka jako muže ideálního pro „normalizaci“ i postupné odchody těch, kteří zlomeni podepsali v Moskvě onen protokol (Černík, Smrkovský a další). Jejich osudy jsou barvitě vykresleny zejména v závěru knihy. Jako červená nit se celou knihou táhne činnost členů Státní bezpečnosti za vydatného vedení KGB. Obzvláště odporná je postava majora Čalkovského.

Nepodepisuj, líbám tě
Františka Kriegela po válce věrně doprovázela a podporovala jeho žena Riva, sama s pohnutou minulostí. Dovolím si jednu ukázku: „Vemte rozum do hrsti, paní Krieglová, sovětská strana ze svých požadavků neustoupí. Když váš muž nepodepíše, nevrátí se domů.“ Riva počkala, až za ním zaklapnou dveře a zvedla sluchátko. „Haló…“ Operátor v kremelské služebně KGB zmáčkl tlačítko magnetofonu. Kriegel se objevil na monitoru. „Haló… Františku!“ „Rivočko! Kde jsi?“ „Nevím, v nějakém podzemí… prej tě mám přesvědčit, abys podepsal.“ „Ublížili ti?“ „Ne, Františku, nemá cenu, abychom dlouho mluvili, poslouchaj nás. Prosím tě, nedělej nic kvůli mně, udělej to, co ti říká svědomí. Nesmíš podepsat proti svý vůli, hrozně bys mě zklamal! A teď už končím, líbám tě.“ O několik dnů později: Proběhl předsíní a vešel do obýváku. Riva seděla na zemi opřená o zeď. Potrhaný župan, čmouhy v obličeji, zkrvavené klouby na rukou. „Rivočko“… přiskočil k ní. „Františku“… řekla tichým unaveným hlasem. Přitiskl ji k sobě a políbil ji. „Jsi v pořádku?“ Přikývla. „To bude dobrý… Podepsals?“ Kriegel se na ni podíval a zavrtěl hlavou. „Přece si nepokazíme život.“ Usmála se a vzalo ho za ruku.

V kapitole Tryzna autor popíše události roku 1969 – upálení Jana Palacha a Jana Zajíce. Kromě těchto dvou se v Plzni na pomníku TGM upálil i pětadvacetiletý pivovarský dělník Josef Hlavatý, v Jihlavě devětatřicetiletý delegát vysočanského sjezdu KSČ Evžen Plocek a v den Palachova pohřbu se otrávila svítiplynem osmnáctiletá studentka Blanka Nacházelová. „Neměla jsem tu šílenou odvahu jako Jan Palach. Proto umírám tímto způsobem, je to o hodně lehčí,“ napsala na rozloučenou.

Zdecimován, leč nezlomen
František Kriegel byl postupně zbaven všech funkcí, vyloučen z komunistické strany, musel opustit primářské místo na interním oddělení Thomayerovy nemocnice. Byt Kriegelových byl pod neustálým dohledem příslušníků Veřejné bezpečnosti. Po jedné ze „sledovaček“ Kriegel dostal těžký infarkt, ležel v nemocnici, a když se Husák ptal estébáka Čalkovského, jakou má naději, odpověď zněla: minimální.

Zemřel 3. prosince 1979 ve věku jedenasedmdesáti let. Na Husákův příkaz znemožnila StB uspořádání pohřbu. Zpopelnili ho v neznámou hodinu na neznámém místě, bez obřadu. „Sledování objektu“ s krycím jménem Přednosta skončilo. Před Krieglův dům přijel anton. Vystoupili tři esenbáci. Vyjeli výtahem nahoru a odnesli z chodby stůl a židle. U dveří zazvonil zvonek. Riva vyšla do předsíně a otevřela. Prázdná chodba. Na rohožce ležela papundeklová urna.

Musím se přiznat, že jsem knihu přečetl jedním dechem. Je psána tak živě, jakoby před vašima očima běžel napínavý film. Autor se navíc opírá o nedocenitelné dokumenty z přísně střežených ruských archivů, které dosud nebyly publikovány.

Dva dovětky recenzenta
A mně se vynořily dvě vzpomínky: Ta první na rok 1968, kdy jako student teologie jsem v den okupace a dny následující brigádně roznášel poštu ve Vsetíně v Horním městě a v neděli po okupaci jsem měl domluveno kázání v Červeném kostele v Brně – dramatická cesta vlakem v sobotu do Brna a při nedělní bohoslužbě před kostelem tank, hlaveň mířící na vchod, v pohybu doleva-doprava. Kázal jsem o přátelství mezi Davidem a Jonatanem a moc jsem nechápal, proč lidé slzí. Na závěr jsme zpívali hymnu.

A ta druhá vzpomínka – po sametové revoluci jsem byl dva a půl roku poslanec Federálního shromáždění a měl jsem tu čest být po boku Michaela Kocába člen komise pro odchod sovětských vojsk, který se podařil v rekordně krátkém čase. Ale to hlavní – při jedné z parlamentních cest se večer sedělo a byl přítomen i Alexander Dubček. Pochopitelně my „mladíci“ jsme po něm chtěli vědět, proč to tak tehdy v Moskvě dopadlo. Proč všichni ohnuli hřbet. Pamatuji si jen jedno – se slzami v očích Dubček odvětil: „Já tam studoval, vy je neznáte, ale oni by byli schopni náš národ vystřílet. Bylo by to ještě horší než v Maďarsku.“ Vstal a odešel. Žel teprve při četbě knihy „Muž, který stál v cestě“ jsem Dubčeka trochu pochopil. Knihu doporučuji!

Petr Brodský
Ivan Fíla. Muž, který stál v cestě. Praha: Ikar 2018, 256 s.