(ČB 11/2018) Letošní sjezd mládeže, který se uskutečnil 27.‒30. září v Pardubicích, byl v mnohém neobyčejný. První zpestření znamenalo, že byl po nějaké době opět delší, čtyřdenní. Speciální byl ovšem zejména tím, že byl spojen s oslavami stoletého výročí založení naší církve, a proto jsme byli všichni – mladší i starší – pozváni, abychom se radovali společně, jak vyzývalo i téma celé události.
Poslechněte si článek:
Pro dobrovolníky tričko
Tak velkolepá událost klade samozřejmě velké požadavky na organizaci, a proto bylo třeba mnoho rukou, nohou i hlav, aby se vše podařilo zdárně připravit. Dobrovolníci, kteří ochotně přispěchali organizátorům na pomoc, jsou na sjezdu každoročně, letos jich ovšem bylo potřeba daleko, daleko více. Mezi nimi i já. Atraktivní byla nejen myšlenka pomoci a stát se součástí této velké události, ale také symbolická odměna ve formě slušivého dobrovolnického trička.
Vzhledem k rozměrům i tíze této (historické) události není divu, že zejména po organizační stránce bylo zpočátku v ovzduší cítit trochu zmatení a rozpaků, které se ovšem záhy rozmělnily v příjemné a uvolněné atmosféře, která zavládla. Drobné komunikační šumy poznamenaly i mé dobrovolnictví, a staly se tak pro mě výzvou: svoji práci jsem si musela sama vyhledat. Za tuto zkušenost ale Pánu Bohu děkuji, neboť díky tomu bylo mé dobrovolnictví zcela jistě pestřejší než pracovní náplň většiny ostatních dobrovolníků, protože jsem si vyzkoušela mnoho různorodých, vždy však zábavných činností. Zejména bych zdůraznila přípravy sobotního, hlavního dne oslav na Pernštýnském náměstí, jejichž součást byla i slavnostní bohoslužba, kterou vedl synodní senior Daniel Ženatý a kterou vysílala v přímém přenosu Česká televize. A mně byl v tom všem svěřen úkol a pocta ne menší než připravovat stůl Páně a večeři Páně přímo na podiu! S večeří Páně ostatně souvisela i moje poslední dobrovolnická zkušenost, neboť se týkala přímo vysluhování při bohoslužbách nedělních.
Ten umí to a ten zas tohle
Motiv dobrovolnictví se v posledku nese celým sjezdem, a to nejen po praktické stránce. Při návštěvě sjezdových přednášek a dalších částí programu si člověk musí uvědomit, že jsme to vše zvládli téměř svépomocí (tj. podíleli se lidé z církve), a toto zjištění mě dojalo: v naší malé, sotva stoleté církvičce máme tolik, tolik šikovných, kreativních, různorodě nadaných a obdarovaných lidí! Ať už jde o Junovy, kteří točí filmy, hrají v kapele a dělají mnoho dalších věcí, přes Ladislava Moravetze, který aranžuje evangelické skladby a nové skládá, k Tomáši Vojtíškovi, který je nadějný politik, anebo přes výborné a vážené teology (a další intelektuály), jako je i Jindřich Halama, který na letošním sjezdu pronesl přednášku o sexualitě, až po Bena Skálu, bez jehož fotografií bychom se dnes už neobešli. Ostatně je velmi příznačné, že právě Ben Skála obdržel přímo na sjezdu za svou bohulibou a neúnavnou činnost pro církev z rukou synodního seniora Medaili vděčnosti. Těch šikovných lidí, které v církvi máme, je ale mnohem víc, stejně jako darů, které jim Pán Bůh dal do vínku. Některé neznám jménem, jiní pracují bez povšimnutí, skromně a tiše, proto je můj výčet jen ilustrativní zanedbatelný fragment. Každý z nás ale umí něco, čím může církev i lidi kolem sebe obohacovat. Toto velké bohatství jsme dostali darem.
Letošní sjezd i oslava století ČCE se podařily. Oslava to byla neokázalá, důstojná a vkusná. Z mého pohledu je na tom všem nejhezčí ale to, že jsme se v církvi spojili, abychom něco takového vytvořili. Je to hezký důkaz toho, že idea bratrské pospolitosti, k níž v názvu církve odkazujeme, funguje i v praxi. Jsme schopni se společně nejen radovat, ale také tvořit, budovat. Za to patří můj srdečný dík organizátorům sjezdu, dobrovolníkům, členům církve, ale hlavně Pánu Bohu.
Adéla Rozbořilová