(ČB 11/2018) Nadchl mě už název knihy Pane Bůh, tady Anna a ráda bych za něj pochválila i slovutného překladatele Ladislava Šenkyříka. „Pane Bůh“, jaký to je nápad! A okouzlil mě taky hned úvod teologa Vernona Sproxtona.
Kdo je Anna? Čtyřletý nalezenec, který má štěstí – dívenku nalezne dobrotivý hromotluk, který má pro ni pochopení a láskyplnou náruč. Je to Fynn, autor sám; vlastním jménem Sidney Hopkins. Jak moc si příběh vymyslel, nedá se odhadnout.
Poslechněte si článek:
Fynn Annu našel, jak jinak, v noci. Seděla na chodníku, na sklepní mřížce, s hadrovou panenkou a krabičkou s pastelkami. „Prtě“, jak Annu tehdy devatenáctiletý autor rád nazýval, čekalo rány, ne další a další rohlíky s párkem, kterými holčičku Fynn obdařil.
O pozadí, o Annině minulosti nevíme nic, že však přišla, vlastně utekla z poměrů hodně nevábných, je jisté. O rodičích se v tomto smyslu dozvíme jedinou větu: „Ona je kráva a on debil.“
Obsah knížky, to jsou tři, čtyři roky společného žití Fynna a Anny v East Endu. Čtyři roky nabité roztodivnými nápady, jejichž strůjcem Anna je. Zabývá se vším, zajímá ji milion věcí, semínka květin nebo „logárko“, komponování nebo mikroskop… A co teprve číslice! To je vskutku „Boží materiál“. Jak se s nimi dá kouzlit! „Jsou nádherná a legrační a vyžadují zbožnou úctu.“
Ale to hlavní, co je zkrátka nezpochybnitelně nade vším, to je pro tohle prtě pan Bůh. Tahle skutečnost se vine celou knihou, čiší na nás skoro z každé strany. Za obsah rozmluv, které Anna na téma pan Bůh s Fynnem dennodenně vede, by se nestyděl ani úctyhodný myslitel. S jakou dětskou opravdovostí a nečekanou jasnozřivostí se na Boha dívá! Bůh – veličina a zároveň nejbližší kamarád.
A konkrétněji? „Pan Bůh tě může milovat zevnitř, může tě zevnitř políbit.“ „Lidé myslí, že Bůh je obrovský. Ale on umí zrovna tak být mrňavý. Jak jinak by mohl vědět, jaké je být beruška?“ Jaké je poslání pana Boha? Přetvořit nás k jeho obrazu. Anna není do něho jen zamilovaná, ona je na něho hrdá. Hrdá, protože v jednom kuse objevuje v jeho jménu nějaký zázrak. První zázrak je ten, že máme schopnost ten zázrak najít. Anna pořád přichází na senzační pravdy, takové, na které dost z nás nepřijde po celý život. Tak třeba to, že řeč má složku tázací a odpovídací a že část tázací je daleko důležitější. Otázky obsahují živost, nepokoj, touhu jít dopředu. Mohou být i nebezpečné, nevíte, jak dopadnete. Jenomže místa, kde se takováto teze nesetká s pochopením, jsou právě škola nebo kostel. Pochopitelně, tam se totiž jedná víc o tu část odpovídací. A odpovědi, jaké Anně tahle místa poskytovala, byly nedostačující a vyvolávaly tím pádem strašlivé potíže. Neshody s učitelkou v nedělní škole, slečnou Haynesovou, neshody s farářem Castlem. Jejich tvrdošíjné trvání na slovech „vidět“ a „znát“, to je pro Annu nestravitelné. Když farář v kázání mluví o tom, že Boha spatřil, když mluví o setkání tváří v tvář, je to pro Annu rána z děla. „Šeptem, který se rozléhal po celém kostele, Anna řekla: „Co bude krucinál dělat, jestli pan Bůh žádnej obličej nemá? Co si počne, dyž pan Bůh nebude mít oči, co pak, Fynne? Pan Bůh se nemusí otáčet, aby někoho viděl. Pan Bůh má jenom ,předek‘, on žádnej ,zadek‘ nemá.“ V konvenčním a puritánském prostředí je potom střet nevyhnutelný. Nevlídné, pohoršené až zděšené pohledy. „,To je nechutné!‘ hlásaly nedělní obleky.“ Neuvěřitelně bystré a hlavně neotřelé uvažování tohoto dítěte míří napříč vším, co se vine v hlavách obvyklých návštěvníků nedělích mší. Ten capart protřelého dospělého totálně vyvede z míry. Takového, který si je jist, že ve světě už není co odhalit, neřkuli získat.
A co teprve Annin pohled na smrt! Copak je normální, aby pěti, šestileté prtě o tak vážných věcech vůbec přemýšlelo? O čem si leckdo netroufne mluvit celý život? To, co se dnes konečně učíme přijímat – že smrt k životu patří v celé své nahotě, to Anna silou svých čtyř, pěti let vidí jako zcela normální. „Smrt pro ni představuje bránu k novým možnostem.“ Tak tedy všechno tohle, to byla Annina „cesta spásy“.
Jímavý příběh skončí předčasně. Je to ale skutečně před-časem? My bychom možná řekli – nedopadne to dobře. I když? „Nedožila se osmi let… Umřela s úsměvem na své nádherné tvářičce. Při umírání řekla: ,Vsadím se, že za tohle mě pan Bůh veme do nebe‘ a já se vsadím, že to také udělal.“
Jana Plíšková
Sydney Hopkins. Pane Bůh, tady Anna. Praha: Karmelitánské nakladatelství 2018. 2. vyd., 272 s.