(ČB 9/2018) Hymnologie jakožto hudebně-teologická věda se nezabývá jen církevními zpěvy a zpěvníky z minulých dob, ale sleduje vývojová stádia různých žánrů, zkoumá současný stav a tendence církevní hudby, využívá poznatky z jiných oborů jako např. antropologie, sociologie, psychologie. Také liturgie a spiritualita se studují z perspektivy antropologie, vědy o člověku. Pozornost teologů se obrací na člověka, který je povolán, aby vstoupil do tajemství duchovního života. Zkoumání dnešního člověka je oblíbené téma právě i současné hymnologie.

Poslechněte si článek:

Podíl hudby na vývoji člověka
Náboženství a hudba jsou antropologické faktory, na vývoji člověka se skutečně podílejí. Hudba je univerzální lidský jev, je to součást světa idejí, je označována za vyšší fázi evoluce. Poslední antropologické poznatky potvrzují, že náboženství a hudba jsou produkt nevědomého myšlení a na této úrovni spolupracují. Nevědomé myšlení probíhá neustále na pozadí vědomého a má vliv na lidské konání.

Hudba se může stát do jisté míry důležitým dorozumívacím jazykem lidstva, a sehrávat tak svou roli v mezináboženském dialogu. Přestože na světě existuje několik hudebních systému, moderní tonalita se svým dvanácti půltónovým systémem se stala velmi rozšířenou na celé planetě.

Zpěv, jak individuální, tak společný, je s náboženskými rituály od nepaměti spojen. Tzv. vokální kapacita člověku umožňuje vyjádřit navenek své duševní rozpoložení, své pocity. Šířka pásma hudební působivosti je rozsáhlejší než šířka lidského vědomí a poznání. Hudba působí v tělesné rovině, vyvolává tělesné změny, má vliv na dýchání, na srdeční tep, na elektrickou aktivitu centrálního nervového systému, na elektrogalvanickou reaktivitu kůže, vyvolává změny svalového tonusu a také podněcuje imunitní systém. Při silných hudebně-duchovních zážitcích dochází k uvolňování endorfinu, čímž vzniká v duši člověka pocit štěstí, příjemně prožitý okamžik. Lidstvo projevuje odedávna tendenci využívat hudbu k vypodobnění hodnot, jako je pravda, harmonie nebo dobro. Aristoteles tvrdil, že to dobré si osvojíme skrze radost z dobra a skrze hudbu, čímž ukazuje na přirozenou příbuznost mezi duší, harmonií a rytmem. Také Platón napsal, že rytmus a harmonie nejvíc pronikají do nitra duše, nejvíc se jí zmocňují a činí člověka ušlechtilým. Apoštol Pavel, když hovoří o ctnostech (milosrdný soucit, dobrota, skromnost, pokora a trpělivosti), propojuje je se zpěvem: „s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.“ (Ko 3,16b)

Působivost hudby a její síla
Hudba je energie, dynamická síla, využitá v náboženských funcích. Melodie je proudící síla (Ivan Poledňák). V náboženských kultech se hudba využívala jako aktivní činitel na vystupňování náboženského zážitku a horlivosti pro danou náboženskou ideu (Juraj Lexmann). V křesťanském pojetí se hudba využívá k uměleckému vyjadřování krásy a velebnosti Boha a také jako projev chvály a vděčnosti za vše, co Bůh pro člověka koná. K využívání rozmanitosti hudebních projevů však byli křesťané zpočátku opatrní, protože se chtěli odlišit od pohanských kultů. Rané období jednoduchého zpěvu, doprovázeného lyrou a prokládaného prostou recitací modliteb a biblických textů však netrvalo dlouho. Prostředí helénistické hudební kultury, v němž křesťané žili, se stalo jakýmsi katalyzátorem, který vývoj křesťanského zpěvu urychlil.

Tak jako izraelský lid převzal některé poetické formy či motivy okolních národů, tak i křesťanská hudba převzala některé elementy z prostředí antické kultury. Tak docházelo k postupným změnám: akulturace (vzájemné ovlivňování kultur), inkulturace (přebírání prvků z jiné kultury), transkulturace (postupná proměna kultury následkem vnějších vlivů) nebo synkreze (úsilí o propojení různých myšlenkových či estetických proudů). Po r. 313, kdy se křesťanství stalo státním náboženstvím, nastal tvořivý rozmach liturgického zpěvu. V době středověku se ustálil nejen gregoriánský chorál, ale zrodil se také umělý vícehlas, který pak převzala renesance. V baroku se začaly používat hudební nástroje a skladatelé komponovali hudbu podle afektů textu. Další etapy vývoje křesťanské hudby dokládají fakt, že tradice, přestože se jeví jako stabilní fenomén, je schopna změny, modernizace či aktualizace.

Hudba církevní, nebo světská?
Od prvních staletí církve se neustále řeší otázka rozdílu mezi hudbou církevní a profánní (světskou). Takové rozdělování se má týkat především textu (komu nebo o čem se zpívá?), nikoliv hudebních prvků. Mnozí dnešní autoři a také interpreti církevní hudby se snaží onu hranici mezi hudbou církevní a profánní překračovat. Není to lehké, patří k tomu nejen odvaha, ale také znalost poměrů a promyšlená strategie. A tak se může stát, že neobvyklá forma nebo neobvyklé zpracování nové písně bude od některých lidí z církve kritizováno, protože mají obavu, že se písně zesvětšťují. Přitom jde o novou formu chvalozpěvu, která chce oslovit. Jedním z protagonistů, který s tímto fenoménem bojoval, byl Dietrich Bonhoeffer (1906–1945): „Církev musí jít ze své stagnace ven. Musíme se na volném vzduchu konfrontovat se světem. Musíme také riskovat, říkat napadnutelné věci, když skrze to dojde k řešení důležitých životních otázek. To tajuplné není to nekonečně vzdálené, ale náš bližní.“

Dnešní skladatelé a básníci se mají zabývat otázkou, zda lze dát církevním písním takový zvuk, který by byl přijat světským myšlením, aby se tak křesťanské poselství v sekularizovaném světě zvýraznilo. V dnešní literatuře najdeme celou řadu zajímavých děl, kde symbolická řeč básní by se mohla stát impulzem pro novou církevní tvorbu. Mnohé texty například Jiřího Pejly jsou dokladem toho, že dnešní literární tvorba přináší do evangelického prostředí něco nového. Církevní písně mají mít jasné poselství, ale zároveň mají mít takovou podobu, aby oslovily svět. Velmi trefně to vyjádřil Jochen Arnold: „Všímejme si dobrých účinků hudby a použijme je v bohoslužbě.“.

Ladislav Moravetz