(ČB 7-8/2018) Evangelický sbor v Přešticích nemá dlouhou historii. Vznikl ve dvacátých letech minulého století. Na jeho počátku stálo slovo – kázání či přednáška bratra faráře Ebenezera Ottera z plzeňského sboru. Jeho slova o významu mistra Jana Husa zasáhla mnoho posluchačů, a tak za necelé tři měsíce se sešlo první shromáždění v počtu 60 osob a o dva roky později pak vznikl samostatný evangelický sbor, který záhy narostl do počtu několika set členů. Ovšem nadějně se rozvíjející společenství začalo po čase stagnovat. Přetížený farář, nedostatek služebníků,

Poslechněte si článek:

absence adekvátních vlastních prostor a nakonec i příchod dvou totalit způsobily, že se sbor postupně zmenšoval, a to i přes obětavou práci faráře Josefa Francouze a posléze i Jana Šoltésze, kteří přeštickému sboru věnovali mnoho své energie a modliteb.

V osmdesátých letech a znovu v letech devadesátých se sbor dostal na samou hranici své existence. Příčinou byl jáhen, který sborový život svévolně dusil za nečinného přihlížení nekompetentního staršovstva, které ani neznalo svá práva a pravomoci. Malé společenství, kterému hrozilo, že se zcela rozpadne a rozptýlí do nejbližších sborů, udrželo přesvědčení, že bylo Pánem povoláno k misii právě na tomto místě. „Farní sbor není zájmový klub! Na situaci je třeba dívat se jakoby z jeho perspektivy, nedívat se, kolik nás je, ale kolik nás tu Pán chce mít. V našem městě je 6000 bloudících, kteří neznají Krista. Pro ty jsme tady.“

Mateřské centrum a dětský klub
Po odchodu jáhna a příchodu faráře Satkeho se sbor zaměřil nejen na konsolidaci vlastního společenství, ale zároveň na misii podle základního biblického zadání. A tak začali členové sboru sloužit občanům města. Vzniklo mateřské centrum, ve kterém byly nejprve jen maminky ze sboru, postupně však přicházely i zvenčí. Centrum se stalo ve městě uznávanou aktivitou, kterou oceňovala i radnice, a Petra Mišterová, která mateřské centrum založila, byla oceněna i krajskou hejtmankou. Když děti povyrostly, objevila se potřeba založit dětský klub. Nedělní škola je důležitá, ovšem pro děti z mimosborového prostředí nedostupná. Začaly se organizovat jarní, letní a podzimní tábory nejprve ve spolupráci s větším sborem, o dva roky později již samostatně. Dětský klub začínal pro několik málo sborových dětí, ale přidávali se jejich kamarádi. Nyní klub funguje pod organizací Royal Rangers a na schůzky přichází okolo 30 mladých, a to nejen ze sboru.

Bratr farář Luděk Korpa založil kdysi v nedalekém Merklíně skauta. Dívka, která zde poprvé uslyšela evangelium, přišla po letech jako maminka do mateřského centra, kde uvěřila a stala se aktivní členkou sboru. Byla to právě ona, která přišla v létě roku 2016 s myšlenkou založit denní stacionář pro dospělé s postižením a seniory. Sbor tehdy již delší dobu hledal způsoby, jak oslovit také starší generaci a tento podnět do něj zapadl.

Stacionář pro dospělé osoby s postižením a seniory
Záchrana a vzestup prakticky už zruinovaného sboru a vznik stacionáře je jedno velké svědectví o Boží milosti, doložené mozaikou mnoha malých i velkých zázraků, které jsou odpověď na množství modliteb a množství poctivé práce na vinici Páně. Spoustu let se členové sboru dennodenně modlí za adekvátní prostory pro bohoslužbu, misii i další veřejnou službu, kterou stávající dislokace limituje prostorově i kvalitativně.

Objevila se totiž nejen možnost založit denní stacionář, ale současně bylo možné napsat žádost o grant z evropských prostředků na stavbu budovy pro stacionář, jehož součástí je prostor kostela, za kterou se sbor 15 let modlil. Kaple, která bude přes týden využívána pro stacionář, se v neděli promění v bohoslužebnou místnost. Slovo a čin, víra a služba tak mohou stát vedle sebe a vzájemně se prolínat.

Termíny však byly neúprosné, nebylo prakticky možné vše stihnout včas. Registrace sociální služby denního stacionáře, stavební úpravy stávajících prostor, vytvoření projektové dokumentace k nové stavbě, doporučení radnice a napsání žádost o grant z prostředků EU… Procesy, které za normálních okolností trvají rok i déle, bylo třeba stihnout v neskutečně krátkém čase pouhých tří měsíců.

Vše se ale až zázračně dařilo, ale také nás Bůh stále přesvědčoval o tom, že jde jen a jen o jeho dílo – překážky mizely z cesty a věci se posouvaly nečekaně vpřed, všechno jsme stihli, nemožné se stalo skutečností.

A pak přišla těžká zkouška. Když už bylo vše připraveno a stacionář se otevřel – žádný z přihlášených klientů nenastoupil a sociální pracovnice dala výpověď. Při modlitbách jedna ze sester přijala slovo od Pána, že krize potrvá tři měsíce. Pracovnice stacionáře v modlitbách pochopily, že službu stacionáře chceme dělat opravdu a jen jako službu Bohu. A skutečně se první zájemce objevil po třech měsících a za ním následovali další.

Dnes je kapacita deseti osob naplněna a další jsou zapsáni v pořadníku. Dílo se daří a můžeme vidět, jak společenství ve stacionáři přináší lidem znovu úsměv na rty. Sami klienti říkají – tady je náš druhý domov a chtějí se s námi modlit. To je to pravé ovoce.

Budova nového stacionáře má stát tento rok vedle současného sborového domu, kde sídlí nynější stacionář. Pokud se to podaří, bude to také zázrak. Vždyť času již mnoho nezbývá. Žádost o grant na přístavbu stacionáře byla úspěšná a můžeme stavět. Ovšem opět se objevily odkazy na Boží milost – stavbu neuhradí EU celou, pouze její část a zbytek musí dofinancovat sbor. Jedná se cca o šest milionů, které samozřejmě nemáme, a tak je na místě opět modlitba a očekávání na Boží milost.

Život sboru jako vyslyšené modlitby
Sborové společenství se zatím utěšeně rozrostlo, schází se dospělí i děti, jedna bohoslužba v měsíci je rodinná s večeří Páně, jedna pro mládež. Po bohoslužbách všichni zůstávají na faře na posezení u čaje a kávy i k modlitbám – za osobní potřeby a starosti. Jednou za měsíc uvaří některá z rodin společný oběd. Postupně se naplnilo to, v co jsme věřili a za co jsme se modlili. Jsme rádi, že dílo, které započalo bezmála před sto lety, pokračuje dál.

Jan Satke