(ČB 5/2018) PhDr. Marta Kovářová, roz. Cardová (*1951), pochází z farářské rodiny. Vystudovala psychologii a jejím snem byla práce s dětmi. Již za studií měla možnost praktikovat u tehdejších kapacit v oboru dětské psychologie, Josefa Langmeiera a Zdeňka Matějčka. Po ukončení studia nastoupila na tehdy nově založenou Dětskou psychiatrickou kliniku v Praze-Motole. Po celý profesní život pracuje ve zdravotnictví jako klinická psycholožka a stála také u zrodu myšlenky organizovat letní pobyty pro rodiny, které se starají o své děti s postižením.

Poslechněte si článek:

Aby bylo o tyto děti postaráno, rodina zažila odlehčení a zároveň podporu křesťanského společenství a dotek přírody. Marta Kovářová je vdaná, má čtyři děti a (zatím) šest vnoučat.

Jak vzpomínáš na své profesní začátky?
Po svatbě jsme v Praze zůstat nechtěli. Říkali jsme si, že manžel jako chemik sežene práci kdekoli, já ale se svou profesí těžko (oba jsme vyrostli na faře a naše kádrové profily, jak se tehdy říkalo, tím byly negativně poznamenány). Ucházela jsem se tedy o práci v Košumberku u Luže, kde byla tehdy obrovská léčebna pro děti pohybově postižené, šlo hlavně o dětskou mozkovou obrnu. Přijali mě, bylo to místo, kde „lišky dávaly dobrou noc“ a práce sama neradostná.

To bylo v počátcích normalizace, ne?
Ano, ředitel byl samozřejmě komunista, ale v léčebně pracovalo několik evangelíků, kteří tam měli dobré jméno jakožto poctiví a vlídní pracanti. Možná i proto jsem tam to místo získala. Soudruh ředitel se pozastavoval nad Ladovými obrázky, které jsem si rozvěsila ve své pracovně, řka, že neví, proč je na každém obrázku kostel, když už brzo nebudou potřeba, a že ať hlavně dětem nevyprávím nic o Pánu Ježíši. Co se týče manžela, to jsme se přepočítali, práci nemohl najít ani on. Po šest týdnů vyrážel každé ráno autostopem po okolí a hledal, kde by ho přijali. Dnes s úsměvem říkáme, že byl tehdy jediný nezaměstnaný. Nakonec byl přijat do laboratoře v hřebčíně v nedalekých Slatiňanech.

Jak práce v léčebně v Košumberku vypadala?
V té době to byla největší dětská léčebna pohybových poruch ve východní Evropě se 615 lůžky. Součástí bylo velké oddělení pro léčbu dětské mozkové obrny, jediné zařízení v socialistickém bloku, kde se léčily děti už od tří měsíců. Samozřejmě bez rodičů. Návštěvy byly jednou za dva měsíce, a když do toho padla nějaká karanténa, tak třeba jednou za čtyři. A na to všechno byl v celé léčebně jeden psycholog a jedna léčebná pedagožka. Na vycházky s dětmi se nesmělo mimo areál ústavu, aby se (jak se tehdy říkalo) pracující lid nemusel na postižené děti dívat. Prostě horor. Zažila jsem tam psychické strádání nejen dětí, ale také rodičů.

Myšlenky na pomoc rodinám s postiženými dětmi se v tvé hlavě tedy zrodily dávno. Jak se to celé ale povedlo uskutečnit?
Při synodní radě tehdy pracovala komise pro rodinu, kde jsme se zamýšleli nad situací našich rodin ve sborech i ve společnosti vůbec, a jak je podpořit. Členy tehdy byli např. nedávno zesnulá Jana Slámová, paní farářka Strádalová, manželka profesora Smolíka, velmi aktivní člen byl Mirek Litomiský (omlouvám se všem, které si už po těch letech nevybavím). Bylo to na začátku osmdesátých let. Podnět z této komise potom uvedl v život odbor pro mládež při synodní radě, velký díl práce odvedla tajemnice Květa Šilarová. Dnes už pro tuto oblast práce existuje v rámci Ústřední církevní kanceláře samostatné oddělení.

Za komunistů byla tendence schovávat lidi s postižením v ústavech. Co bylo impulzem pro jiné smýšlení o takových lidech a jejich rodinách?
Pamětníci vědí, že děti těžce postižené byly běžně umisťovány do ústavů, a ti, kdo měli takové dítě doma, zůstávali většinou na vše sami, bez podpory a porozumění okolí odborného i laického. Takto zatíženým rodinám jsme tedy chtěli ulehčit. Dát dohromady více rodin, které jinak žijí na různých místech a ve velké izolaci, zorganizovat pro ně pobyt, pro děti zajistit asistenty.

Co to pro rodiče a pro samotné děti či mladé lidi s postižením znamenalo?
Klíčová byla ta idea asistence. Pokud se totiž dřív taková rodina rozhodla jet se svým postiženým dítětem někam na dovolenou, nebyl to žádný odpočinek, spíš naopak. Měli sice třeba uvařeno, ale péče byla spíš náročnější než doma. S asistenty to bylo ale úplně jinak! Najednou tu byl někdo, kdo dítě zabavil, pomohl, odlehčil v péči rodičům. Ti měli chvíli volna, kapacitu na nějaký jiný program, odpočinek. A druhá věc – byl tu někdo, kdo se zajímal, kdo přijel dobrovolně. Třeba sympatický vysokoškolák, který dítěti věnoval kus svých prázdnin. To byla úžasná věc!

Co bylo na těch pobytech specifické?
První místo, kam se začalo jezdit, byla Chotěboř. Velký důraz jsme od počátku kladli na duchovní vedení a na program. Ráno a večer byly pobožnosti, kde se hodně zpívalo, a byly uzpůsobeny pro děti, aby je to zaujalo a třeba se i samy aktivně účastnily. Všichni byli spolu; velcí a malí, zdraví i postižení. Zvali jsme na tábor také vždy nějakého hosta, dnes by se řeklo celebritu. Které ty postižené děti stály za to. Přijela, ačkoli to nesnímaly televizní kamery. V dobách, kdy to ještě nebylo vůbec běžné, přijel například Marek Eben, Radovan Lukavský a spousta dalších.

Jak se tyhle chotěbořské pobyty dostaly ve známost?
Zpočátku jsme vůbec netušili, jaká ta odezva bude. První nabídka šla do církve, to před rokem 1989 ani jinak nešlo. Na ten první pobyt se tehdy přihlásilo, jestli se nepletu, 21 dětí. Samozřejmě s rodiči a zdravými sourozenci, takže plný tábor. Později už jsme v Chotěboři organizovali dva týdenní běhy, pak dva v Chotěboři a jeden v táboře J. A. Komenského v Bělči, když po revoluci dostala církev bělečský tábor zpět. Od roku 1993 se už pobyty pořádají jen v Bělči, protože to místo je prostorově vhodnější – oddělené chatky, rybník, v současnosti je tábor dokonce bezbariérový. Pravidelně bývají čtyři zcela naplněné běhy, někdy i pět. Každé léto prožije týden na táboře přes sto rodin.

Co bylo a je největším přínosem?
Pro děti určitě pobyt v přírodě a kontakt s asistenty. Některé děti se tam opravdu velice zlepšily. Jeden neurolog se prý rodičů ptal, kde v létě byli, že jejich dítě udělalo takový pokrok. A až dojemně vyznívaly některé výpovědi vděčných rodičů. Jedni například přiznali, že se svojí těžce postiženou jedenadvacetiletou dcerou těch 21 let nikde nebyli, až teď. Obrovský význam mělo, že se rodiny s podobným osudem vzájemně seznámily, vznikala nová přátelství, a pak také to, že hodně rodin z mimocírkevního prostředí okusilo církevní společenství.

Jak se zajišťovala odborná péče?
O to jsme se od začátku snažili. Kromě faráře, který byl zároveň vedoucím, bylo třeba sehnat psychologa, lékaře, pokud možno i rehabilitačního pracovníka. S přibývajícím počtem běhů to bylo docela náročné, protože každý si musel vzít dovolenou a na ní místo odpočinku pracovat. Naštěstí se daří stále nacházet ochotné pokračovatele.

Jak se vám dařilo sehnat k dětem ty asistenty?
Pátrali jsme po sborech, sháněli jsme studenty zdravotnických nebo pedagogických oborů. Po revoluci už to bylo snazší, začaly fungovat církevní školy a taky se potřeba asistentů rozkřikla, kamarád řekl kamarádovi… Později se podařilo, že studenti zmíněných oborů mohli mít asistenci postiženému zapsánu jako praxi, což bylo užitečné pro obě strany. Dnes už dost asistentů jezdí na tábory opakovaně, což svědčí o tom, že jim to něco dává. A často to ani nejsou studenti, ale pracující, kteří si musí vzít dovolenou.

Co musí asistent vědět, co musí splňovat?
Absolvuje takzvanou instruktáž, jednodenní školení, které organizuje od počátku Ústřední církevní kancelář, ta také shromažďuje přihlášky, kde je uvedeno, jakou diagnózu dítě má, jak je pohyblivé, co speciálního potřebuje. A instruktáž probíhá podle toho – aby asistenti věděli, jak zacházet s dítětem s obrnou, s autismem nebo Downovým syndromem. V době mého působení bývala na táboře vždycky večer s těmito pomocníky krátká sezení, jakási supervize, aby mohli říct, co se svým svěřencem zažili, mohli se poradit nebo si sdělit navzájem své dojmy a zkušenosti.

Myslíš, že se těmito pobyty naplňuje vůle zakladatelů Letního tábora Komenského (LTK) z dvacátých let minulého století, kteří si dali za cíl, že tábor má být „v duchu Komenského školou pravé lidskosti“?
Mám za to, že ano. Jeden z dnešních mýtů je, že máme právo na zdraví, výkonnost a úspěšnost apod. Ale k životu patří zranitelnost, slabost, nemoci, úrazy a neštěstí, a ty je třeba taky nést a zvládat. Jedna anketa pro zdravé sourozence ukázala, že oni za největší neštěstí nepokládají postižení samo, ale to, když se rodina rozpadne. Protože když nejsme sami, když k někomu a někam patříme, zvládneme leccos. Tyhle tábory jsou školou pravé lidskosti pro všechny.

Co bys popřála bělečským táborům do budoucnosti?
Aby pokračovaly a udržely si duchovní základ. Medicína a psychologie má své meze, víra ale míří dál a výš, do jiné dimenze. Leckdy, když jsem pozorovala třeba i těžce postižené dítě, jsem si představovala, jak bude vypadat a chovat se v čase, kdy už nemoci, bolesti a postižení nebudou omezovat jeho plnost a dokonalost Božího stvoření.

ptala se Daniela Ženatá, ilustrační foto archiv ÚCK