Milena Tůmová. Pro nás doma to byla „teta Milena“. Vlastně jsme nikomu jinému kromě našich pokrevních tet tak neříkali. Jméno Milena znamená, že je někomu milá. A milá byla mnohým. Nejdřív svým rodičům, Jaroslavu a Anně Špinarovým. Pak spoustě dalších, asi nejvíc svému muži Honzovi, kterého potkala v 15 letech v mládeži. Přišel do Prahy z Heřmanče, aby se tu učil drogistou. S Milenou se vzali a zůstali spolu dlouho, dokud je před dvěma lety nerozdělila smrt; tak jak se říká ve svatebním slibu. Milena byla milá svým dcerám, pak i vnoučatům, pravnoučatům.
Poslechněte si článek:
Sestra Milena Tůmová by bývala ráda studovala ornitologii, ale kádrový posudek zněl jasně: nábožensky zatížená, z buržoazních poměrů – nepřijímat na žádnou vysokou školu. Vzali ji na teologii, zde už studovala její starší sestra se svým manželem, Jaroslava a Zdeněk Souškovi. Po ordinaci v roce 1957 Milena působila dva roky jako vikářka ve sboru v Praze-Střešovicích. Od roku 1959 byla doma s dětmi, dcerami Milenou a Ivanou, rodina byla aktivní ve sboru v Praze-Dejvicích. V letech 1970–1986 prodávala knížky v Kalichu. I tam byla milá – svým zákazníkům.
Milena Tůmová byla milá nám, dětem, potkávaly jsme ji každou neděli v dejvické nedělní škole. Vůbec mi tehdy nepřišlo zvláštní, že „teta Milena“ učí nedělku každý týden, zatímco v té druhé skupině se učitelé střídali, většinou to byly naše maminky. Užila si s námi své, vzpomínala i po mnoha letech, jak někteří dnes už vážení dospělí rodiče a prarodiče lezli v nedělce pod stůl a pod klavír; já si vybavuji, jak nám pod stůl pořád padaly penízky, které jsme měli do sbírky. Takže každou chvíli některé z dětí muselo kvůli tomu zmizet pod stolem. Od listopadu se chystaly vánoční besídky, s kým jiným než s Milenou Tůmovou a jejími dcerami. My jsme od ní na Vánoce vždycky dostávali knížky. Převázané trojbarevnou „kalichovou šňůrkou“. Mám knížky ráda; možná taky díky své kmotře, Mileně Tůmové. A někdy přece jen oblékla talár a kázala nebo vedla přípravu k večeři Páně. Neotřele, netradičně, do hloubky.
Byla nám milá, jsme za ni vděčni. A ještě někomu byla milá. Pánu Bohu. Jestli si to z dětství dobře pamatuji, dá se biblické poselství shrnout do slov: Pán Bůh nás má rád. Jsme mu milí. V zhuštěné formě je to vyjádřeno i ve verši, který byl na Milenině parte: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.“ (Iz 43,1) Není to jen laciné chlácholení: neboj… však bude dobře… Je to slovo cílené, jmenovité, a pro toho, kdo je vyslovuje, pro Pána Boha, závazné.
Povolal jsem tě jménem. Pán Bůh zná jménem každého. Naše jméno nezapomene, z pomyslné knihy života je nevymaže. Pánu Bohu patříme. Na tom nezmění nic ani smrt. To nás Milena Tůmová učila v nedělní škole. Tak to přece musí být pravda, a ona tomu přece musela věřit. Byla, je a bude Bohu milá, patří mu.
Lenka Ridzoňová, foto z rodinného archivu