(ČB 11/2017) Během semináře v Brémách se někteří z nás šli podívat do jedné z místních mešit. Nebylo to pro mne poprvé, mešity jsem navštěvoval nejen v Evropě a USA, ale i v Tunisku, Egyptě nebo Indii. Důstojné ticho, které mimo společné modlitby v mešitě panuje, mne vždy znovu nutí zamýšlet se nad tím, jak málo tomuto náboženství rozumíme, respektive jak hodně se snažíme mu nerozumět, ač věří v Boha Ibrahimova, Išákova a Yakubova, s křesťany sdílí podstatné pasáže z Bible a zdraví se pozdravením pokoje (asalam alejkum – přináším pokoj).

Poslechněte si článek:

V klidné a soustředěné atmosféře modlitebny se mi vybavuje rozhovor s jedním křesťanem, který se mě snažil přesvědčit o násilné podstatě Koránu. Namítal jsem mu, že i v Bibli jsou pasáže, kde se píše například „Hospodine, rozbij hlavy jejich nemluvňat o skálu“. On však jen mávl rukou s tím, že jde o Starý zákon; jako by snad ani nebyl součástí Bible. A na moji poznámku, že Ježíš podle vlastních slov nepřinesl pokoj, ale meč, moudře pokýval hlavou: „No jo, to je problematické.“ Ovšem analogický text v Koránu se věřícím jako on samozřejmě zdá zločinný a deklasuje v jejich očích všechny muslimy na vrahy a teroristy.

Jak osvěžující bylo proti tomu setkání s rodinou afghánských uprchlíků, kteří mě jednou v Dillí při průchodu parkem pozvali na piknik! A jen co se ukázalo, že jsem křesťan, začaly dcery horlivě vykládat o vrcholku, na nějž vede mnoho cest…

Také jsem si připomněl svědectví Mahátmy Ghándího o tom, jak v pátek chodili s rodiči do mešity a v neděli do hinduistického mandiru. On, největší propagátor džinistického nenásilí, ahimsy, označil v osobní korespondeci s Lvem Nikolajevičem Tolstým jeho knihu Království Boží ve vás za jeho vůbec nejlepší dílo.

Vidím před sebou i tvář starého mulláha, jenž mne nedávno provázel po muslimském hřbitově v Ladnunu. Měl stejně mírnou a moudrou tvář jako ten, který mi při jiné příležitosti žehnal u hrobu muslimského světce.

Ale z myšlenek, které by neměly konce, mě najednou vytrhuje něčí hlas, říkající, že už nemáme moc času. Tak ještě rychle projdeme kolem prodejničky knih a drobných devocionálií do místnosti s občerstvením. Při čaji se ptáme jednoho postaršího Turka, proč přišel do Německa. Vyprskne smíchy a říká, že to sice je dobrá otázka, ale pro jeho otce, protože jemu bylo tou dobou osm let. Pak se zamyslí a řekne: „No, dneska jsem už asi víc Němec než Turek.“

Pak už je čas vrátit se do centra na další program. Odcházíme, venku je šero, ve kterém já už nic nevidím, koukám se tedy do dálky a přede mnou jde proud lidí. Nemohu říci, zda jsou to křesťané, muslimové, ateisti…  Koneckonců na tom vlastně vůbec nezáleží. Jsou to stejní lidé jako já nebo vy. Všichni máme možnost vytvářet jedno univerzální lidské společenství, jež si může projevovat solidaritu.

Josef Bartošek