(ČB 7-8/2017) Po vznešených skutcích podle prvních tří přikázání není díla lepšího nad poslušnost a službu vůči všem nám nadřízeným. Proto je neposlušnost větším hříchem než zabití, necudnost, krádež, podvod a vše, co je v těch činech zahrnuto. A prvním skutkem je, že máme mít v úctě svého tělesného otce a svou matku, že si jich velice vážíme, že mlčky strpíme, jak s námi nakládají. Neboť ne nadarmo řekl Bůh: „Cti je!“ Neříká, že je musíš mít rád, ačkoli se i to sluší. Ctít však je ještě více než jen prostě milovat.

Poslechněte si článek:

Děti k rodičům a rodiče k dětem
Je nectnost, která děti svádí k nectění rodičů, nectnost nebezpečnější a tíže postřehnutelná, poněvadž se umí vyzdobit a podávat jako pravá čest, a to když dítě může svobodně uplatnit svou vůli a rodiče to (zaslepeni láskou) trpí. To se to pak „ctí“, tatíček a mamička jsou rozkošní a dítě, ach, jak je miloučké! Tento nešvar je tak rozšířen, že rodiče jen málokdy postřehnou první projevy skutečné neúcty. Ó, jak nebezpečné je být otcem či matkou, vládne-li tu jen tělo a krev!

Je tedy pravda, že kdyby rodiče neměli jinak nic na práci, mají práce dost a dost, přejí-li si, aby jejich děti došly spasení. Neboť kdo tu je hladový, nahý, uvězněný, cizincem, ne-li duše tvých dětí; z těch si Pán Bůh zařídil v tvé domácnosti špitál a tebe ustanovil správcem a vrchním ošetřovatelem. Co rodičům bude platno, upostí-li se třeba až k smrti, budou-li se modlit a konat dobré skutky? Po těch věcech se jich v hodině smrti a při posledním soudu Pán Bůh nebude ptát, ale bude se jich ptát po dětech, které jim svěřil.

K moci duchovní
Druhým skutkem podle tohoto přikázání je ctít a být poslušen i matce duchovní, svaté církvi křesťanské a duchovní moci. Uznáváme ji ve všem, co není v rozporu s prvními třemi přikázáními. Duchovní vrchnost by měla kletbami čelit hříchům a měla by své duchovní dítky navádět k takové zbožnosti, aby viděly příčinu konat takové skutky. Nevidíme však právě teď žádné opravdové snahy, spíše vidíme duchovní, kteří se k svým poddaným chovají jako matky utíkající od svých dětí za svými milenci, jak to popisuje Ozeáš. Namísto aby se přemýšlelo o nutných reformách církve, omezuje se duchovní vrchnost na to, že dává nepohodlné lidi do klatby. Duchovní moc by však měla postarat se, aby mladí lidé, chlapci a děvčátka, nalézali ve školách a klášteřích muže učené a zbožné a aby se jim tam dostávalo dobré výchovy. Teď si však každý chodí a učí a žije, jak chce, ba tak daleko jsme již zašli, že školy, tedy místa, kde by se mladí měli učit všemu dobrému, staly se sprostými klackárnami, a přece si nikdo této zdivočelé mládeže nevšímá.

Ke světské vrchnosti
Třetím konáním podle tohoto přikázání je poslušnost vůči vrchnosti světské, jak nás poučuje svatý Pavel. Úkol světské moci záleží v tom, že chrání své poddané, že trestá zlodějství, cizoložství. Tu se můžeme protivit dvojím způsobem. Za prvé obelháváme-li svou vrchnost, nečiníme-li, co poručila. Za druhé se můžeme protivit tím, že o své vrchnosti budeme špatně mluvit. Máme mít na zřeteli, že ať už si počíná správně, nebo nesprávně, její moc nemůže poškodit naši duši, nýbrž jen naše tělo nebo náš statek. Snášet křivdu, to neškodí nikomu na duši, naopak to duši spíše napravuje. A to je příčina, proč je světská moc o tolik méně nebezpečná než moc duchovní, dopouští-li se křivdy.

Tři nad jiné potřebné skutky připadaly by za našich dnů jako úkoly všem vládám. Za prvé, aby se učinila přítrž hroznému obžerství a opilství. Za druhé: bránit tak nesmyslně vysokým výdajům za šatstvo. Kolik peněz tu přichází nazmar, a slouží se tím jen tělu! Za třetí: Učiňte přítrž lichvářským koupím na úrok, které po celém světě ničí celé země, města i lidi a přivádí je na mizinu.

Jeden k druhému
Čtvrtou skupinou skutků podle tohoto přikázání je poslušnost služebnictva a tovaryšstva vůči jejich pánům, mistrům a mistryním, jak o tom mluví Pavel. Na druhé straně nemají páni a paní svým čeledínům, děvečkám a nádeníkům vládnout zuřivě; mají umět také něco prominout. Zde bych se měl také zmínit o tom, jak má být žena svému muži jakožto svému nadřízenému poslušna, jak mu má být poddána, jak mu má povolovat, jak má mlčet a nechat ho, ať si tedy má pravdu on, pokud to není proti přikázáním Božím. A obráceně: jak má muž svou ženu milovat, být jí povolný, umět něco nevidět, nebýt malicherný.

Všechno, co tu bylo řečeno o dobrých skutcích, lze shrnout ve dvě-tři slova: poslušnost, svědomitost a pečlivost. Poddaným přísluší poslušnost a svědomitost, pánům pak pečlivost. Kdyby však světská vrchnost vykonávala na poddaného nátlak, aby nedbal Božích přikázání, anebo kdyby mu jejich zachovávání znemožňovala, jak se často stává, to je ovšem konec veškeré poslušnosti, a o nějaké povinnosti po této stránce nemůže být řeči. Boží přikázání musí zůstat neporušeno.

Jana Plíšková