(ČB 6/2017) Daniela Bednaříková (*1977) vystudovala sociologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Do práce nikdy nenastoupila, zato se mohla věnovat práci ve sboru a dalším činnostem. Od roku 2010 vede dobrovolnicky Rodinné centrum Medvídek v Miroslaviose věnuje také studiu němčiny na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. S manželem Alešem mají tři děti (17, 14 a 12 let).
Slovo katecheta zní jak ze starého románu. Co vlastně znamená?
Mně to tak nepřipadá. Slovo katecheta se v mém okolí skloňuje už celkem dlouho. S první katechetkou naživo jsem se setkala v 90. letech v našem partnerském sboru v Německu. Její povolání, tedy i ve smyslu zaměstnání, bylo a je učit náboženství, vést klub maminek, nedělní školu a celkově organizovat práci s dětmi ve sboru. S dalšími katechety jsem se setkala v roce 2009 v Herlíkovicích na výtečném česko-německém setkání. Tam to bylo ještě nápadnější. Zatímco z české strany až na výjimky přijely samé učitelky nedělní školy, rozuměj dobrovolnice, které při mateřské nebo při zaměstnání odloží v neděli své povinnosti a jdou si stoupnout před děti a vydat jim počet ze své víry, z německé strany přijeli samí profesionálové, kteří k této práci něco vystudovali, dokonce tam byl i nějaký inspektor a lidé zaměstnaní v katechetických centrech. Jako katechetka se představuje i moje kamarádka z katolické farnosti, která učí náboženství ve škole. Biskupství pro ně už před lety dělalo vzdělávací kurzy. Takže z mého pohledu hurá, že slovo katecheta u nás v církvi už vůbec máme.
Jak jste se stala katechetkou vy?
Účastnila jsem se v letech 2012–2014 vzdělávání učitelů nedělní školy s názvem S dětmi na cestě víry. Tento kurz pořádá naše církev spolu s Evangelickou církví metodistickou. Byla to úžasná zkušenost. Kurz se skládal z osmi víkendových setkání, každý rok byla čtyři. Na nich jsme měli možnost nahlédnout pod pokličku teologie (přednášeli nám mezi jinými doc. Jiří Mrázek, prof. Martin Prudký nebo prof. Pavel Filipi), seznamovali jsme se s různými katechetickými metodami a dále s kapitolami z psychologie a pedagogiky. Mezi setkáními jsme plnili úkoly, četli literaturu. Velmi cenná byla i samotná setkání s dalšími účastníky kurzu. Nyní byl ukončen tříletý kurz podruhé, a co jsem slyšela, byl opět velice přínosný. Doufám, že kurz bude moci církev nabízet i nadále. A všem jej moc doporučuji!
Ne každý absolvent kurzu je ale nyní katechetou. Nebo ano?
Až na konci kurzu jsme se dozvěděli, že naše vzdělávání může být zakončeno oficiálním pověřením. K tomu byla potřeba žádost sboru, rozhovor s psychologem, rozhovor se seniorátním výborem. Je třeba říci, že se instituce katechety teprve vytvářela, takže to nějakou dobu trvalo. Já jsem byla pověřena v květnu 2016, tedy rok a půl po absolvování kurzu. Pověřeny byly ještě dvě mé spolužačky.
Co tedy katecheta dělá?
Katecheta by měl mít ve sboru na starosti práci s dětmi. Záleží ale na členech sboru, zda půjde jen o nedělní školu a biblickou hodinu pro děti, nebo zda se toho děje víc (víkendová setkání, tábory, výlety, vánoční hry, přespávání v kostele). Dále by měl být tím, na koho se mohou obracet podle potřeby i rodiče. Má-li dítě například nějakou speciální potřebu či nesnáz, nemusí to rodiče vysvětlovat všem učitelům nedělky, promluví o tom s katechetou, který pak dá ostatním vědět. Také katecheta, spolu s farářem, práci učitelů nedělní školy koordinuje. Aby se vždy vědělo, kdo, kdy a co učí. Měl by mít na mysli spojitost dětských setkání, zvlášť tam, kde se učitelé často střídají. A měl by vyhledávat nové pomocníky, aby se okruh učitelů neztenčoval. A vědět i o seniorátních, celocírkevních i jiných příležitostech pro děti, rodiče i učitele a zprostředkovávat informace ostatním.
Nedělá tyto věci ve sboru běžně farář?
Častokrát ano, a velmi dobře. Jinde ale může být vytížen spoustou jiných povinností. Nebo mu práce s dětmi není úplně blízká. A zde je právě místo pro katechetu. Práce s dětmi by se měla v církvi odehrávat kontinuálně, nezávisle na tom, zda je farář pro ni obdařen nebo zda je vytížen prací v diaspoře či opravou kostela.
Je v silách katechety dělat vše, co jste zde nastínila?
Vůbec si nemyslím, že by to bylo možné, zvlášť v rámci dobrovolnictví, jak to stále v naší církvi je. Záleží na sboru, co od katechety očekává. A záleží na katechetovi, na co se cítí. Spoustu věcí lze rozložit mezi více lidí. On by však měl dbát na to, aby se to, co sbor rozpoznává jako důležité, skutečně dělo.
Co se ve vaší práci změnilo od té doby, co jste pověřenou katechezí?
Práci s dětmi ve sboru se věnuji skoro 15 let, kdy jsme se nastěhovali s rodinou do Miroslavi a já se tak vrátila do svého mateřského sboru. V současnosti se věnuji jak dětem ve sboru (nedělní škola, sborové neděle, vánoční hra apod.), tak práci v Rodinném centru Medvídek, které jsme před sedmi lety při našem sboru založili a které je otevřeno i navenek. Za tu dobu si spousta maminek se svými ratolestmi do něj našla cestu. A my jsme rádi, že se na půdě sboru cítí dobře. Nepůsobíme misijně, ale věříme, že pomáháme vidět církev jinak, než je v naší zemi běžné. A to jmenování katechetkou spíše vnímám jako potvrzení toho, co jsem dosud dělala, než že bych začala přemýšlet, co dělat více.
Dalo by se říci, že teď pociťujete za práci s dětmi větší zodpovědnost?
Ano, to je pravda. Dostala jsem jako katechetka na starost také dětské biblické hodiny. U nás jsou dvě skupiny dětí po sedmi; oproti nedělce, kde je nás hodně a nemáme tolik času, si tady mohu více všímat každého jednotlivce, a máme daleko víc času.
Využíváte jako katechetka i zkušenosti nabyté na kurzu?
Je toho spousta, co jsem načerpala. Jsem moc vděčná za teologickou část, byť to byl jen zlomek toho, co se studuje na univerzitě. Okusili jsme exegetickou práci; vede k velkému respektu nad samotným textem. Teologové ať se klidně pousmějí, ale někdy si vypisuji slovesa, dívám se, jak se text zrychluje, co je v textu vynecháno, a někdy žasnu, co se z textu samo vyklube.
Co tedy s dětmi děláte a jaké metody užíváte nejraději?
V první řadě se snažím nějak získat jejich pozornost, to není vždy jednoduché. Vyplácí se přijít s nějakým překvapením, něco jim ukázat. Jsou to drobnosti, někdy i improvizace. Vždycky říkám, že nedělní škola je hlavně škola pokory pro učitele. Když se něco povede, je to velká Boží milost.
připravila Daniela Ženatá