(ČB 6/2017) Se svým bývalým farářem Jaromírem Strádalem se hronovský sbor rozloučil v sobotu 22. dubna. Jaromír Strádal se narodil roku 1930 na Slovensku v Brezně nad Hronom. Do školy začal chodit ještě na Slovensku, avšak krize našeho společného státu (1938) se dotkla i jejich, národnostně smíšené rodiny, která musela odejít a usadila se v Humpolci. V této končině pak Jaromír absolvoval i gymnázium. Jistě muselo Jaromíra nějak ovlivnit duchovní ovzduší rodiny i místního sboru, že se po maturitě v roce 1949 přihlásil ke studiu na Evangelické bohoslovecké fakultě v Praze.

Frekventanti poválečného studia rádi vzpomínají, že profesorský sbor měl v těch letech hvězdné obsazení: děkanem se stal dogmatik J. L. Hromádka s živou zkušeností ze Spojených států, české reformační dějiny přednášel nezapomenutelný Husův ctitel F. M. Bartoš, světové prof. Rudolf Říčan, dějiny dogmatu doc. Amedeo Molnár, Nový zákon pak široce erudovaný J. B. Souček, Starý zákon a hebrejštinu prof. Miloš Bič a vedle něho už asistent Stanislav Segert, filosofii profesor František Linhart, ale už i docent J. M. Lochman, praktickou teologii prof. Adolf Novotný, dějiny kazatelství J. B. Jeschke a začínající doc. Josef Smolík; do novozákonní řečtiny uváděl prof. Kocourek. Jaromír si od samého začátku byl vědom toho, že křesťanská víra má dvě složky, teoretickou a praktickou, a když libeňský farář Jehlička hledal mezi teology učitele nedělní školy, Jaromír se přihlásil a zařadil se mezi ty, kdo tam pravidelně nedělní školičku vedli.

Studium evangelické teologie v těch letech obnášelo také společné bydlení v Husově bohosloveckém semináři. I tahle stránka Jaromírovy cesty nezůstala nezúročena. Tady Jaromír našel Jarmilu Kupkovou a po vojně vzniklo teologické manželství, svazek dvou mladých lidí, kteří spolu stáli ve službách Kristových dobrých šedesát let. Jejich sňatku požehnal v kostele u Martina ve zdi prof. J. M. Lochman. Dvouletá vojenská služba však objevila v našem branci i jiné schopnosti; dostal se totiž do stavebního oddílu, kde měl možnost všímat si způsobů a postupů, použitelných kdekoli, kde se něco budovalo. I tuto nabídku přijal jako obdarování, jež pak používal daleko od militaristických souvislostí.

A už tu byla první umístěnka mladého duchovenského páru – vikariát v českotěšínském sboru s luterskou tradicí i liturgií i tamním česko-polským dialektem. Setkání s výrazně zachovaným luterstvím bylo pro ně oba obohacením a cennou zkušeností. Po roce a půl je pak už čekala samostatná práce v severomoravském pohraničí. Pro bratra Jaromíra sbor v Bruntále, pro sestru Jarmilu – poté, co děti trochu odrostly – služba s dojížděním do Krnova. Přijala je rozlehlá fara a kostel po německé luterské církvi. Jenomže právě tento majestátní prostor nedal všemocným místním vládcům spát; usoudili, že objekt je pro církev zbytečně veliký a hodí se více k sekulárním účelům. A tak bruntálský okresní pán nad církvemi milý sbor ČCE z fary vyštípal a ten pod vedením Jaromíra Strádala musel hledat náhradní řešení. Našel je na zastrčené ulici U potoka, kde jim bylo dovoleno přestavět řadový rodinný domek na modlitebnu s nevelkým bytem pro faráře. (Jasná šance pro tebe, Jaromíre!) Správcovství sboru v Bruntále ovšem obnášelo také starost o sbor ve 22 km vzdáleném Vrbně pod Pradědem, spravované dosud součinností pražského ústředí a seniorátního výboru Moravskoslezského seniorátu.

Bruntálský správce se nenudil. Měl za úkol kázat, vyučovat děti, na řadě míst konat biblické hodiny, shromažďovat evangelické hloučky celého okresu. Pracoval v seniorátním odboru pro mládež a mezitím upravoval a vylepšoval faru i svoje skromné bydlení. Do těch poměrů se narodily děti Daniela a Jaromír. Třináct let služby v nesnadných podmínkách severomoravského pohraničí bylo důvodem k přesunu jinam. Tentokrát, na dalších 26 let, do Jarmilina rodného kraje. Na Královéhradecku si na Jaromíra Strádala počkal sbor v Hronově s velkým rozptylem členstva v Náchodě, Tisu, Polici nad Metují. Podle potřeby administroval sbory v Šonově, v Trutnově a Broumově. Navíc byl v roce 1983 zvolen konseniorem a později seniorem Královéhradeckého seniorátu.

Po roce 1989 podnítil založení Evangelické akademie v Náchodě, kde i zpočátku vyučoval a byl spirituálem. Stál u vzniku evangelického domova Betanie v Náchodě, služby Boží tam konal řadu let. Měl obdarování pro práci s mládeží, po léta vedl dětské tábory. Vedl také práce na opravách církevních budov; dnešní podoba střediska v Tisu je jeho dílo. Pracoval s nevidomými, byl členem jejich celocírkevního odboru, inicioval jejich jarní a podzimní setkávání. Měl podíl na vytvoření příhraničních kontaktů s evangelíky v Polsku a Německu. A nezamlčme: V těch rozmanitých pracích na Boží vinici stáli Jaromír a Jarmila vedle sebe a Pán církve se k jejich snahám přiznával.

Kaleb