(ČB 5/2017) Vzpomínám si, že na začátku jsem měl trochu obavy. Jaká bude komunikace s nevidomými umělci? Kdo bude tvořit publikum takového zvláštního festivalu? Jak to přijme sbor? Uběhlo sedm let a z koncertů, právě i díky skvělému přijetí ze strany sboru, se stala tradice.

Poslechněte si článek:

A tady je několik vzpomínek:
…V roce 2011 jsme pozvali Petra Bazalu, téměř nevidomého hráče na klavír a akordeon. Výborný muzikant, který jako by svůj zrakový handicap ani nevnímal. Hraje, cestuje po světě, poznává nové kultury a fotografuje!!! Že téměř nevidí? To není na závadu!

…Tři děvčata se zrakovým postižením: Maruška, Katka a Bára – trio Makabara. Píše se rok 2013. Po úspěšném koncertu sedíme na zahradě, jíme pizzu, resp. hledáme ji rukama na stole a já zjišťuji, že nevidomí lidé mají úžasný smysl pro humor.

…To potvrzuje i kapela Kyklopband z Olomouce. Hlášky typu: „Jak to vidíš?“ a „Uvidíme!“ létají modlitebnou. Dobrá nálada ovládla prostor. A když vedoucí kapely začne v jednu chvíli hovořit směrem k oknům místo k posluchačům, ozve se přátelský smích.

…Úžasná klavíristka Ráchel Skleničková. Nádherný koncert a potom rozhovor o hudbě i víře. A když jsme ji večer zavedli do podkrovního pokoje ke spaní, řekla nám: „Hlavně si tady všude pozhasínejte, ať zbytečně neplatíte. Však já si poradím.“ A usmála se. Tak jsme pozhasínali a nechali ji tam stát v naprosté tmě. Byl to hodně zvláštní pocit.

Pavel Prejda