(ČB 5/2017) Výrok, že politika je špinavost, je snad dnes už doufejme spíš klišé. Ale s dost rigidním základem. Kolikrát jsme mezi souvěrci slyšeli, že si jako křesťané nemáme ruce špinit … Ano, je pravda, že státní moc na sebe žel nečistotu nabaluje, přitahuje ty, kteří zkrátka po moci touží a je to i hlavní impulz, který je k angažovanosti pohání. Má však tohle být důvod k našemu odmítavému postoji? Co je na správě věcí veřejných, na správě obce, a priori nečistého?Křesťanu, poctivě smýšlejícímu občanovi nemůžou být věci veřejné ukradeny.

Poslechněte si článek:

Není to vlastně jiné než za dob socialistických, i když naše neochota k angažmá měla tehdy trochu jiné důvody. Dnes jde více o obyčejnou nechuť a k tomu zavalenost jinými, pro nás důležitějšími úkoly, tenkrát šlo však asi především o strach. Anebo pocit marnosti. Strachu a marnosti díky Bohu nepodlehl každý.

Pamatujeme si to ještě? O vztahu církve k moci se za komunistických dob v křesťansko-intelektuálních kruzích vedly nekonečné debaty. Prvořadá otázka se netýkala angažovanosti, která se zdála odtažitá každopádně; primární a hodně diskutované téma vypadalo jinak: Poslouchat státní vrchnost, nebo ne? Je křesťanské to, nebo ono?

Křesťanští disidenti měli jasno. Lapálie spočívala v tom, že jasno měli i ti na druhé straně, a zrovna tak křesťané, hnáni však, aniž by si to přiznali, možná i aniž by to věděli, právě tím strachem. Strachem jistě pochopitelným; bál se více či méně kdekdo. A tím impulzem nemusel být nutně jenom strach o sebe, ohrožena byla přece celá instituce, její jakžtakž zdárné fungování! Jaký postoj byl tedy křesťanský?

Ptát se, zda se křesťan smí bát, není myslím, ani v tomto případě, na místě. Dnes nebo tenkrát. Patřičné je ptát se, zda smíme sobě nebo i jiným lhát a strach vědomě, ale často i bezděky schovávat – za takzvaně racionální argumenty. Co hůř, opřít své ustrašené jednání o biblické verše. Jsem křesťan, tak poslouchám. Vrchnost. Však to máme v Písmu zapsáno. V první řadě jsou asi na řadě Ježíšova slova v Matoušově evangeliu: Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři… I z biblických veršů se může stát klišé. Typická polopravda, která pomíjí druhou část verše, bez níž ta první pozbývá platnosti: … a co je Boží, Bohu (!). Odevzdat vrchnosti, co jí náleží, poslechnout, protože poslouchat se má, když se obsah té poslušnosti příčí křesťanovu svědomí?

Šadrak, Méšak a Abednego se v Danielově proroctví nepoklonili zlaté soše. To je také biblický příběh. Jen se těm vystrašeným méně hodil.

Ráda bych skončila konstatováním, že tyhle časy jsou naštěstí pryč. Ale zároveň mě straší, že se téma, už zas, tak vzdáleným být nezdá.

 Jana Plíšková