(ČB 4/2017) Když Martin Luther v roce 1522 překládal Nový zákon (tzv. Septembertestament), přeložil apoštolovu větu o našem ospravedlnění vírou v tom smyslu, že jsme ospravedlňováni/ospravedlněni JEDINĚ vírou, POUZE vírou („ALLEIN durch den Glauben“). Navzdory papeženským námitkám, že tím vkládá do biblického textu něco, co tam není, na oprávněnosti svého překladu trval. V Listu o překládání (1530) jej zdůvodnil: Ano, ví o tom, že v řeckém a latinském Pavlově textu stojí „být ospravedlněn vírou“; apoštolovo odmítnutí „ospravedlnění ze skutků zákona“ však reformační překlad „jedině vírou“ reprodukuje věrně a naléhavě.
Poslechněte si článek:
Bůh nám hříchy nepočítá
Luther a ostatní reformátoři pojali Ježíšovo zvěstování odpuštění hříchů pavlovsky: jako evangelium o ospravedlnění bezbožného člověka. Když apoštol národů psal křesťanům z pohanů „Jste ospravedlněni vírou bez skutků zákona“, myslel tím: „Stali jste se před Bohem spravedlivými, protože jste uvěřili v Krista, ne proto, že byste se snad dali obřezat a začali plnit příkazy Mojžíšova zákona.“ Když reformátor západní církve opakoval apoštolova slova katolickým křesťanům své doby, myslel tím: „Stali jste se před Bohem spravedlivými, protože věříte Kristovým zaslíbením, ne proto, že usilujete o to plnit nařízení a předpisy římské církve.“ Evangelické církve i dnes tvrdí, že nám hříšníkům Bůh vymazal náš hřích ne proto, že bychom si to nějak zasloužili, že bychom pro to něco udělali, něco vykonali nebo alespoň vyvinuli snahu něco vykonat, nýbrž jen a jen z toho důvodu, že se rozhodl nám náš hřích nepočítat. Jsme spaseni bez svého přispění či přičinění, nezaslouženě, z milosti. Bůh se na nás nechce hněvat, nechce nás trestat; smiloval se nad námi a odpouští nám.
Na obžalovaném leží povinnost se před soudem ospravedlnit. Může-li se ospravedlnit, je osvobozen; je prohlášen za spravedlivého a máme na něho nahlížet jako na toho, kdo je v právu. Nemůže-li se ospravedlnit, je obviněn; je prohlášen za nespravedlivého a máme v něm vidět toho, kdo v právu není. Dochází žel i k tomu, že je zažalován, obviněn a odsouzen nevinný. Může se proti bezpráví odvolat. Usvědčený viník může pouze doufat v omilostnění. Bůh, v jehož očích jsme hříšníci bez nejmenší šance sama sebe ospravedlnit všichni bez výjimky, se rozhodl udělit nám milost.
Principy reformace
Luther nebyl systematik. Myšlenka přiřadit k sobě teologické výpovědi s vytýkacími částicemi POUZE nepochází od něho. Přišli s ní luterští teologové vedeni chvályhodným úmyslem pojmenovat luterské pravověří, shrnout smysl reformace do několika zapamatovatelných hesel. V učebnicích teologie se těmto třem formulím říká principy reformace: Materiálním principem, věcným obsahem reformace, je spasení pouhou milostí, které přijímáme pouhou vírou. Formálním principem reformace, její metodikou, je „princip Písma“, bibličnost křesťanské víry a křesťanského života. Církev se sama podřizuje Bibli jako sobě nadřazené normě.
Něco málo filologie
Latinské výrazy uvádím mj. proto, abychom si uvědomili, že Lutherova reformace není záležitostí německou, nýbrž západoevropskou, celosvětovou, tedy i naší. Tři známá hesla reformace MILOST, VÍRA, BIBLE jsou uvozena vytýkacími částicemi omezujícími (tzv. restriktivní partikule, particulae exclusivae). Do češtiny je můžeme překládat POUZE, JEN, JEDINĚ, TOLIKO, VÝHRADNĚ. Sám bych se klonil k slůvku JEDINĚ, které je nejbližší latinskému SOLUS a německému ALLEIN. Zaběhnutý český překlad však zní, alespoň u prvních dvou hesel, POUHÝ: POUHÁ MILOST, POUHÁ VÍRA. Významová podstatná jména můžeme uvádět (v překladu i v originále) v prvním pádě, nominativu: CO je nutné k spasení? Pouhá milost (sola gratia), pouhá víra (sola fides), jen Bible (sola Scriptura), jedině Kristus (solus Christus). Milost a víru uvádíme častěji v českém sedmém pádě, instrumentálu, popř. v latinském šestém pádě, ablativu: ČÍM jsme spaseni? Pouhou milostí (sola gratia), pouhou vírou (sola fide). Instrumentál a ablativ užíváme tehdy, když se ptáme: JAK se uděluje spása? Jen slovem (solo verbo), jen na základě Bible (sola Scriptura).
K jednotlivým heslům v pořadí logiky spásy
1. Sola gratia
Jsme a budeme spaseni nezaslouženě, milostí. Ani ti lepší a nejlepší z nás se nebudou moci před Bohem vykázat jako dobří. Nemůžeme vhodit na misku vah spravedlnosti své dobré skutky, výkony standardní či nadstandardní zbožnosti nebo mravnosti a vznést vůči Bohu nárok: „Jsem v právu, měl bych být spasen.“ Jsme spaseni jen a jen proto, protože se Bůh rozhodl uplatnit proti nám pouhou milost.
2. Solus Christus
Naše záchrana se odehrála v Kristu, skrze Krista, díky Kristu. Původcem a dárcem spásy člověka je jedině Kristus, nikdo jiný. (Tuto výpověď nechceme obracet proti vyznavačům jiných náboženství, zejména ne proti židům nebo muslimům. Ale my, křesťané, jsme-li křesťany opravdu, nemáme hledat spásu jinde než u Krista.)
3. Sola Scriptura
O své záchraně se nedozvídáme z Bible a odjinud, nýbrž pouze z Písma. Nejsme ovšem prvními ani jedinými čtenáři Bible, nečteme Bibli sami. „Pouze z Písma“ neznamená z Písma bez ohledu na minulou a současnou církev. Mezi zohledňováním toho, jak Bibli rozuměli a rozumějí bratři a sestry přede mnou a vedle mě, a jak jí rozumím právě já, panuje zdravé napětí. Luther: „Pouhá zkušenost tvoří teologa.“ („Sola experientia facit theologum.“)
4. Solo verbo
Záchrana k nám přichází pouze prostřednictvím slova, slova zvěstování, biblického kázání. Ne beze slov, jak by chtěli mystici. „Jedině slovem“ neznamená „slovem bez svátostí“ ani „běžně kázáním a výjimečně také svátostmi“. Křest a večeři Páně chápali reformátoři jako „viditelné slovo“, jako slovo, které se mezi námi ztělesňuje. „Jedině slovem“ samozřejmě neznamená „slovem prostým emocí“ nebo „slovem bez výmluvných činů“.
5. Sola fide
Na spasení odpovídáme, spasení si přivlastňujeme pouhou vírou, ne vírou a skutky. Tato víra však není sama dobrým skutkem, nýbrž dílem Ducha svatého v nás, a nikdy to není víra bez skutků. Činy lásky víru vždy doprovázejí, dosvědčují, naše víra se v nich zviditelňuje. Luther: „Pouhá víra není nikdy sama, osamocená.“ („Sola fides numquam sola.“)
Slýcháme, že protestantské křesťanství charakterizuje sklon k tomu vymezovat se vůči všemu možnému, zatímco pro katolické křesťanství je příznačná snaha zahrnout vše, co jen zahrnout lze. Proti evangelickému „POUZE A“ tak stojí katolické „A a B“, „TAKÉ B“, „NEJEN A , ALE I B“: Boží milost a lidská dobrá vůle, Kristus a církev (popř. Kristus a Maria), Bible a církevní otcové, Bible a učitelský úřad církve, kázání a svátosti, důvěřující víra a její rozumové zdůvodnění.
Může být leccos, ale jedno být musí
Hodláme jako evangelíci i v našem věku, kdy je příkazem dne brát v úvahu všechno a navzájem propojovat všechno se vším, trvat na reformačním POUZE a JEN? Domnívám se, že nám v naší postmoderní roztěkanosti prospěje, vyvážíme-li rozptylující rozlet do šíře soustředěným ponorem do hloubky. Hlasů, které se domáhají našeho sluchu, je tolik, že snadno přeslechneme tichý hlas Boží. Reformační víra a zbožnost (a teologie) neusilují o křesťanský minimalismus, nenařizují žádnou redukční dietu. Smyslem částic POUZE a JEN je upomínat na Ježíšova slova starostlivé Martě: „Jen jednoho je třeba.“ (Lukáš 10,42; mimochodem Český ekumenický překlad překládá dobře lutersky: „jen jednoho“.) Může být leccos, ale jedno být musí. Bez toho či onoho se obejdeme, bez milosti Boží a víry v Krista křesťany být nemůžeme. „Co mám dělat, abych byl zachráněn? Věř v Pána Ježíše Krista, a budeš spasen.“ (Srv. Skutky 16,30n.)
Jan Štefan
(autor je profesor systematické teologie na Evangelické teologické fakultě UK)