(ČB 4/2017) Příběhy se mají vyprávět. A příběhy pamětníků, které se nedají zapomenout a musely svým nositelům radikálně poznamenat život, o to víc. Jsou důležité pro všechny; a ti jejich nositelé by s nimi neměli být sami.
A právě tomuto tématu se od roku 2001 věnuje nezisková organizace s názvem Post Bellum. Vyhledává pamětníky zásadních historických zlomů 20. století, jejich vzpomínky nahrává – „dokumentuje příběhy, na které se zapomnělo nebo zapomenout mělo“.
Poslechněte si článek:
To je nosná a důležitá myšlenka. Kvůli pamětníkům samotným, kvůli nám, kvůli našim dětem. Abychom nezapomínali. Jsou mezi námi váleční veteráni, ti kdo přežili holocaust, odbojáři, političtí vězni, představitelé disentu…
Kdo se o činnost Post Bellum zajímá, musí už vědět i o archivu nazvaném Paměť národa, který v roce 2008 vytvořily tři instituce: sdružení Post Bellum, Český rozhlas a Ústav pro studium totalitních režimů. A okruh těch, kteří do archivu vzpomínek mohou právoplatně přispět, se značně rozšířil. Paměť národa shromažďuje v městech celé Evropy vzpomínky dnes už tisíců osobností, včetně fotografií, deníků a dalších archválií z období totalit 20. století.
Příběhy našich sousedů
Když své vzpomínky takový pamětník předestře dětem, těm, kdo se narodili už do úplně jiné doby, má to váhu o to větší. A to je další výtečný krok Post Bellum: Žáci osmých a devátých tříd mají s pomocí svých učitelů za úkol vybraného pamětníka vyzpovídat, jeho vzpomínky natočit, připravit fotografie, případně prozkoumat archivy a nakonec vytvořit rozhlasovou, televizní nebo psanou reportáž či dokument. Výsledky své práce ovšem nakonec musí představit veřejnosti a odborné porotě, která určí nejzdařilejší výkon. (Což je má jediná námitka – bez toho soutěžního prvku by se to celé obešlo docela dobře, bylo by to spíš ku prospěchu.)
Odkud ale ty pravé „sousedy“ vzít? Jak je hledat? Post Bellum ví, kam mířit – obrátilo se i na našeho faráře; my máme ve střešovickém sboru pamětníků dost, a že mají co vyprávět! A tak jsme mohli už v loňském roce i letos sledovat, jak se žákům základních škol Prahy 6 podařilo představit už pět našich sester a bratří! Loni Dobromilu Janákovou a Josefa Mundila, letos Věru Čechovou, Ludmilu Janskou a našeho bývalého faráře Jaroslava Vettera.
„Škola hrou“, „Škola základ života“ – svěřit příběhy nositelů vzpomínek dětem je počin nanejvýš smysluplný, přibližující k sobě lidi, mezi kterými je šedesátiletá propast. Bez sebemenšího poučování a mentorování tak děti nazřou, co je důstojnost stáří a proč si takových starých lidí vážit. A poučí se, aniž by přitom seděly ve škamnách a měly ruce za zády. A tak já jen ráda dodám, že v Národní technické knihovně, kde žáci své pamětníky představovali, to byla opravdu pěkná podívaná.
(Kdo si chce příběhy přečíst či si vyprávění jejich nositelů poslechnout, na internetu se jich přes Post Bellum či přes Příběhy našich sousedů lehko dopátrá.)
Jana Plíšková
(Převzato ze zpravodaje sboru ČCE v Praze-Střešovicích.)