(ČB 4/2017) Vytknout se té knize dá mnohé: bombastický název, zkratkovité přechody z empirického pozorování do teologických úvah i nepřehledné střídání vlastního textu a kazuistik. O exegetické úrovni odkazů k Bibli raději pomlčím. Říci o té knize, že ťala do živého, vlastně není nic objevného, protože se věnuje tomu nejcitlivějšímu a nejživějšímu, co člověk má, totiž partnerským vztahům. Autor v ní rozhodně netrpí přehnanou citlivostí. Jeho místy stylizovaně profesionální jazyk a záliba ve statistikách a grafech je zřejmě obranou na dvou frontách.

Poslechněte si článek:

Na jednu stranu totiž v knize polemizuje s permisivním přístupem k partnerským vztahům, jak se v euroamerické civilizaci prosadil od konce šedesátých let, na stranu druhou kritizuje římskokatolickou morální praxi, která dle jeho názoru ztratila schopnost jakkoli se setkat se vztahovými a sexuálními dilematy současníka.

Jeroným Klimeš je psycholog, rodinný terapeut a aktivní katolík, který si v otázkách směřování církve vydobyl pověst „enfant terrible“, dítěte promlouvajícího, že král je nahý. Knihu si ale s užitkem přečte i evangelík. Vtipná je hned zkraje argumentační figura, s níž jakožto křesťanský apologeta přejímá materialistický argument evoluce a na něm ukazuje, že křesťanská víra a morálka – důrazem na plození dětí a na jejich řádnou výchovu, jež se optimálně odehrává ve fungující rodině – se prokazují jako fylogeneticky nejvýhodnější strategie.

Základním východiskem Klimešovy knihy je metafora partnerského vztahu jako živého organismu, květiny nebo živočicha, jehož život se odehrává jako sled vcelku předpokládatelných fází. A Klimeš v knize upozorňuje na proměnlivá rizika těchto fází. Za ústřední blud dneška považuje představu romantické neměnné lásky, která člověku vydrží od svatby až za hrob. První příznak scestí tohoto bludu se podle něj objeví po zhruba pěti letech vztahu, pokud partneři z kariérních důvodů odsouvají rodičovství. Dynamika každého vztahu, který se netransformoval v projekt společné péče, totiž po této době strmě klesá. Blud celoživotní romantické lásky škodí i ve středním věku. Vede k přepjatým očekáváním vůči partnerovi a touze zažít znovu opojnost počátků. Ty lze ale často, tvrdí Klimeš, najít pouze v náručí nového partnera.

Rozvedené Klimeš nekárá; ne že by v knize sám neuměl rozvod doporučit, ale na základě své klinické praxe popisuje, jak hluboce bývají životní partneři, byť rozhádaní a odcizení, navzájem srostlí. Nový počátek bývá často jen novým cyklem již jednou projetých fází. Zachovat manželství, dožít se společně stáří, to je Klimešův překvapivě střízlivý cíl. K jeho dosažení nabízí – evidentně z první ruky klinického terapeuta – řadu docela konkrétních receptů. Společným jmenovatelem těchto rad je realistický princip menšího zla.

V zásadě nám Klimeš sděluje, abychom si dali pozor na vlastní narcismus – příliš jasnou představu, na co mám nárok a jak věci mají být. Proti tomu nabízí poněkud překvapivý obraz otroka, jímž se člověk stává v okamžiku, když vstupuje do vztahu a při svatbě výslovně prohlašuje „já …, odevzdávám se tobě…“. Obraz otroka? V dnešní době? To myslí vážně? Jenže kdo má nakonec víc svobody a prostoru stvořit něco nového: Klimešův otrok, anebo jeho svobodný současník, usmýkaný popovým ideálem neutuchající zamilovanosti, které ale on sám nějak ne a ne dostačit?

Petr Sláma

Klimeš, Jeroným. Křesťanství, vztahy a sex.
Praha: Novela bohemica 2016, 272 s.