(ČB 3/2017) Jak jste si, naši milí čtenáři, mohli přečíst už v minulém čísle, budeme se tedy v deseti zastaveních postupně věnovat všem přikázáním Desatera tak, jak je ve zmíněné knížce Martin Luther vykládá. Že se jedná o výklad lutherovsky nesmlouvavý, si nelze nevšimnout; snad vás zaujme a třeba se vám stane i inspirací. (Protože text sestává bez výhrady z citací, nebude v uvozovkách.)

Přikázání první
Nebudeš mít jiného boha mimo mne (Ex 20,3)

Nebudeš míti bohů jiných. Poněvadž já jediný jsem Bůh, máš spoléhat se jen na mne a na nikoho a na nic jiného. Boha máš teprve, když mu celým srdcem důvěřuješ a když od něho očekáváš vše dobré, ať ve svém díle, ať ve svém trpení, v životě či v umírání, ve dnech radosti jako ve dnech zármutku.

Poslechněte si článek:

Svatý Augustin říká velice správně, že skutky prvního přikázání jsou věřit, doufat a milovat.

Všichni ti, kteří Pánu Bohu nedůvěřují a neočekávají od něho přízeň, ale hledají ji odjinud, toto přikázání nezachovávají a provádějí modloslužebnictví, byť přitom i konali skutky podle ostatních přikázání a kdyby měli učiněnou hromadu modliteb všech svatých, postů, poslušnosti, cudnosti a nevinnosti. Neboť co tu chybí, je právě ten hlavní skutek, bez něhož všechny ostatní jsou pouhým pozlátkem, šminkou, ale za vším tím není zhola nic.

Skutkům podle prvního přikázání se dnes totiž říká: zpěv, čtení, hra na varhany, modlitby, zakládání kostelů, pořizování zvonů, rouch, šperků, ale i běhání do Říma a k různým svatým. A když ve svátečním rouše klečíme a modlíme se růženec a žaltář, říkáme pak, že uctíváme Boha a že podle prvního přikázání nemáme jiných bohů, což všechno mohou činit a skutečně činí i lichváři, cizoložníci a všelijací hříšníci.

Tak tedy: dějí-li se tyto věci s vírou, že se to tak Pánu Bohu líbí, pak to jsou skutky chvalitebné, ne pro jejich ctnostnost, ale pro tu víru. Máme-li však o nich pochybnosti nebo troufáme-li, že se Bohu těmito skutky zalíbíme, pak je to všechno samý podvod.

Tu bys rád namítl: k čemu tedy máme tolik duchovních a světských zákonů a tolik obřadů v chrámech a k čemu se tedy zřizovalo tolik posvátných míst, vyvolávajících ve věřících touhu, aby konali dobré skutky, když víra sama na všechno stačí a sama všechno udělá? To vše bylo zřízeno právě proto, že my všichni tu pravou víru nemáme nebo že ji nemáme v náležité vážnosti.
Ptáš-li se však: Jakpak mohu já nabýt pravé jistoty, že se všechny mé skutky Panu Bohu líbí, když tu a tam také klopýtnu, příliš mnoho mluvím, jím, piji, tak či onak vybočuji? Otázka sama ukazuje, že stále ještě pokládáš víru za zbožný skutek vedle jiných a nestavíš ji nad jiné. Víra je tím nejvyšším skutkem, nepřipouští pochybnosti o tom, že ti je Pán Bůh nakloněn a každodenní klopýtání a naši křehkost přehlíží.

A hledě na své skutky, musí si člověk zoufale přiznat, že na nich není nic dobrého, jen ta víra, která od Boha neočekává soud a odsouzení, ale samou milost, přízeň a milosrdenství. Jak říká David (Žalm 26,3): „Milosrdenství tvé zajisté před očima mýma jest, a chodím stále v pravdě tvé.“

Jana Plíšková