(ČB 2/2017) Milí čtenáři, s ohledem na výročí Martina Luthera, ke kterému se budeme vracet po celý rok, bychom také rádi systematicky, v každém čísle, uvedli některé z jeho vět zapsaných v knížce O dobrých skutcích z roku 1520.

Jak v pečlivé předmluvě zmiňuje Amedeo Molnár, tento augustiniánský mnich, později zvaný „saský Hus“ nebo taky „český kacíř“ (podle Johanna Mayra Ecka v protiwittenberských antitezích), překvapil tím, že si za rámec svého výkladu zvolil právě Desatero. „Jednoduše“, kategoricky. Proto, „aby ukázal, jak vyznavač v síle darované důvěry spontánně dělá dobré přímo v běhu všedního života, ne jen v krizových situacích“.

Poslechněte si článek:

Co Luthera k sepsání vedlo? „Dolehla na nás otázka největší, otázka dobrých skutků, při jejímž řešení se užívá neskonale více lsti a uplatňuje se více podvodů než kdekoliv jinde, takže prostý člověk v té věci až příliš snadno podléhá svodům. Proto nám také Kristus, náš Pán, přikázal, abychom pilně pozor měli na roucha beránčí, pod nimiž se skrývají vlci.“

Co je smyslem této knížky, je zřejmé hned z Molnárova úvodu: Dobrý skutek je totiž podle Luthera „jen to, co člověk dělá na základě přívratu k Boží iniciativě, i kdyby se zdálo, že vlastně jen chodí, stojí, jí, pije, spí nebo zvedá stéblo slámy“.
„Kdo naopak není takto s Bohem zajedno, ten se plahočí a stará, jak by Bohu učinil zadost a mnohými skutky si ho naklonil. Běhá k svatému Jakubu do Compostelly, do Říma, běhá sem, běhá tam, postí se hned ten, hned onen den, zpovídá se tu, zpovídá se tam, radí se hned s tím, hned s oním, klidu však nedochází a vše to podniká se stýskáním, zoufale a nerad.“

Tak se těšme, co pronikavého se dozvíme příště.

Jana Plíšková

portrét Martina Luthera od Lucase Cranacha, 1528