(ČB 1/2017) Občas v přírodě narazíme na nějaký zvláštní kámen. Uprostřed lesa, na okraji pole, na mezi… Je zašlý, možná na něm rozeznáme zbytky jakéhosi nápisu. Mám na mysli smírčí kameny nebo kříže. O mnohých nic nevíme, ale k některým se vážou zajímavé a někdy hrůzostrašné pověsti. Kdo, co, kdy, jak…

Máme kolem sebe (často i na sobě) připomínky, pomníky, památníky. Je to v tom názvu – abychom pamatovali, nezapomněli. Snubní prsten, křížek na krku, Boží muka u cesty, památníky obětem války

Poslechněte si článek:

na návsích i náměstích, pamětní desky na domech. Připomínají významné události, dny, výročí. Pomníky vedou k zastavení, ke vzpomínce, vděčnosti, někdy jsou varováním, vztyčeným prstem, vykřičníkem.

U města Šekem nechal Jozue vztyčit kámen. Aby to nebyl jen zajímavý, ale jinak mrtvý kámen, musí mluvit, žít, musí se o něm vyprávět příběhy.

Kniha Jozue je o tzv. obsazování země. Izraelci přicházející z Egypta se chystají v zemi zabydlet. Otvírá se nová životní etapa. Co nás čeká?

Představte si, že se stěhujete, stojíte na prahu nového domu, už se chcete rozběhnout po místnostech, rozestavět nábytek… ale hlava rodiny řekne: ještě ne… Podobně Jozue svolá lid a vede jej k ohlédnutí. Vzpomeňte si… odkud byl přiveden Abraham, jak se rozmnožilo jeho potomstvo (to jste vy), jaké to bylo v Egyptě a jak vás Mojžíš s Áronem od faraona vyvedli… Egypťané vás pronásledovali… to všechno jim Jozue zopakuje. Taková nedělní škola. Promítá jim film a v něm mají hledat Boží stopy. Ohlížení, vzpomínání víry. Stojí na prahu nového života v zemi, kde konečně nejsou otroky, a Jozue otáčí jejich hlavy a mysl zpátky. Paměť a kontinuita je důležitá.

Slyšeli jste asi o projektu Paměť národa, zaznamenávají se vzpomínky pamětníků, aby minulost nezmizela. Potřebujeme ji pro dny příští. Důležitá je i paměť církve, připomínání minulosti, toho, co je důležité pro nás doteď. Proto je dobré slavit. Každotýdenní neděle, církevní svátky, výročí důležitých událostí.

Když Jozue to minulé připomene, řekne: „Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda božstvům, kterým sloužili vaši otcové, když byli za řekou Eufratem, nebo božstvům Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ (Joz 24,15)

Co to znamená – pro mě, pro nás, dnes? Americký starozákoník  W. Brueggemann sepsal devatenáct tezí, které nazval „vzdoroscénář“. Popisuje v něm, že by se nám Bible měla stát jakousi kritickou alternativou k zajetí, ve kterém se jako církev a společnost nacházíme. Současná doba nám vnucuje představu, že na všechno, na každou bolest a trápení je lék, vše kolem nás se dá zajistit a zvládnout pomocí lidského génia, všechny zdroje nám jsou k dispozici. Na tyto jistoty máme právo a musíme si je chránit a bránit. Svět reklamy nás chce držet v iluzi štěstí, v bublině bezpečí. Úkolem církve je vysvobodit člověka z tohoto scénáře a nabídnout jiný, alternativní. A tyto scénáře můžeme a máme hledat v biblických příbězích.

Jozuův příběh nám ukazuje, jak je důležité se ohlížet zpět a uvědomit si, co všechno pro mě Hospodin vykonal. S tímto vědomím se rozhodujeme, jak dál, komu sloužit, kudy jít. Třeba zrovna teď, na prahu nového roku.

Pane Bože, svět a život není jednoduchý, prosíme, buď s námi.

Lenka Ridzoňová, farářka v Praze-Střešovicích