(ČB 12/2016) Strachy a lži se opět zhmotnily, tentokrát v amerických volbách. I já se bojím, když se lháři stávají prezidenty. Ale nechci tady rozebírat politickou situaci ani své strachy, nýbrž nahlédnout do příběhů biblických praotců, kteří také nebyli vůči strachům a lžím imunní.

Hospodin zasahuje navzdory nedověře
V 18. kapitole knihy Genesis čteme, jak Hospodinovi poslové navštívili stoletého Abrahama a slibují, že se mu narodí syn: Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu a zasmála se v duchu a řekla si: „Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše?

Poslechněte si článek:

I můj pán je stařec.“ Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: ,Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?ʻ Je to snad pro Hospodina nějaký div?“ Sára však zapírala: „Nesmála jsem se “, protože se bála. On však řekl: „Ale ano, smála ses.“

Sára zalhala Hospodinu ze strachu, ale v Genesi najdeme tři další příběhy praotců, kteří ze strachu lžou – dvakrát jde o Abrahama, jednou o Izáka. Ve 12. kapitole čteme: Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad. Když už se chystal vejít do Egypta, řekl své ženě Sáraji: „Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu. Až tě spatří Egypťané, řeknou si: ,To je jeho žena.ʻ Mne zabijí a tebe si ponechají živou. Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu.“ Když pak Abram vešel do Egypta, spatřili Egypťané tu ženu, jak velice je krásná. Spatřila ji také faraónova knížata a vychválila ji faraónovi. Byla proto vzata do domu faraóna a ten kvůli ní prokázal Abramovi mnoho dobrého, takže měl brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy. Ale faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji. Farao tedy Abrama předvolal a řekl: „Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena? Proč jsi říkal: ,To je má sestraʻ? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi!“

Podobný příběh čteme v Genesis 20 a dokonce Izák, věren otcovskému příkladu, udělá později totéž. Není to nahodilé opakování – příběh o strachu a lhaní se opakuje, aby ukázal, v jakém nebezpečí bylo zaslíbení – od těch, kteří je přijali a přitom se báli. Ale Bůh, věrný svému zaslíbení, zasahuje navzdory nedověře praotců a navzdory lžím, kterými se snažili chránit.

Lžeme, protože se bojíme
Praotcové a pramáti se uchylují ke lži, protože se bojí. Lžeme, protože se bojíme? A čeho se bojíme?

Jako každý živý tvor utíkáme před bolestí nebo tím, co by ji mohlo způsobit. V nebezpečí kličkujeme jako vyplašení zajíci, snažíme se schovat jako Adam s Evou, když pochopili, že udělali něco špatného, nebo zapíráme jako Sára, když přestřelíme a nevíme, co na to druhá strana řekne. To jsou přirozené reakce; přirozeně se bojíme nemoci, smrti, samoty… Bojíme se o ty, na kterých nám záleží. Bojíme se, že se budeme mít hůř. Nebo se „jenom“ bojíme, že se nám budou smát. Bojíme se, co si budou myslet nebo řeknou druzí. A jako děti se bojíme strašidel, nočních stínů číhajících v temných koutech – bubáků, které jsme si vymysleli nebo nám je vymysleli druzí – jako Kuba Kubikula vymyslel pro medvídka Kubulu strašidlo jménem Barbucha – s hlavou jako sršáň, místo drápků žihadla a kožich z kouře. A z čeho Barbucha rostl? Právě ze strachu.

A že máme kolem sebe barbuchy, kteří nám rostou před očima: Uprchlíci či přistěhovalci, islám, teroristi… Nebo naopak nacionalističtí a rasističtí démoni.

Důvěra v Boží zaslíbení
Jenže jak jsme viděli v příbězích praotců, strach vede k životu ve lži, a je tedy vlastně projevem nevíry. A ztratíme-li i my dnes v svém životě horizont, za kterým jsou Boží zaslíbení, začneme se strachovat a stavět kolem sebe ochranné bariéry lží.

A proto připomínám Ježíšova slova zapsaná v Janově evangeliu: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.) (J 14,27) A přidávám apoštolova slova o tom, že láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce (1 J 4,18).

Jak se přesvědčil i medvídek Kubula z Vančurovy pohádky, láska je silnější než strach. Jestliže se náš Pán nebál jít cestou kříže – neboť tak Bůh miloval svět – nebojme se ani my. Nemusíme se bát o sebe a o svůj život. Nebojme se ani o Boží zaslíbení a jeho dílo – že je Bůh věrný, se osvědčilo už praotcům – bát se a lhát bylo zbytečné.

A když už jsem začal těmi prezidenty, dovolím si aktualizovat výzvu jednoho, za kterého se stydět nemusíme: „Nebát se a nelhat“!

Michael Waloschek