(ČB 10/2016) Alena Fendrychová, koordinátorka pro práci s uprchlíky
Záleží na tom, co mne bolí. Většinu bolestí těla přemáhám, kromě  hlavy a zubů. V případě bolesti hlavy ji ihned tlumím prášky, u zubaře, pokud mi má vrtat zuby, zase prosím o injekci. Ostatní bolesti mi většinou  nevadí (ale ono  mne také skoro nic jiného nebolí).

Poslechněte si článek:

Mikuláš Zoubek, zubní lékař
Bolest u zubaře je jedna z nejhorších, protože u ní člověk nemůže zatnout zuby.

Jiří Pražan, živnostník
Možná ani jedno. Určitě přemýšlím, jak ji překonat, rozhodně se jí nevyhýbat ani netlumit. Vydržet, i kdyby to trvalo věčnost.

Lia Ryšavá, učitelka
Bolest? Psychická, když zemřel manžel či rodiče, byla tak hluboká a všeobjímající, že mě ani nenapadalo, že by se dala něčím tlumit. A dobře míněnou nabídku utišujících prostředků jsem s díky odmítala s těžko definovatelným pocitem nevhodnosti, nepatřičnosti, s nejasným vědomím, že pomoc mám hledat jinak. S bolestmi těla  mám málo zkušeností a jsem za to vděčná. Bolívala mě hlava; bylo-li třeba dál „myslet a pracovat“, bylo třeba něco spolknout. Skláním se před těmi, kteří  s bolestí životem statečně jdou.

Lia Valková, emeritní synodní kurátorka
Spíš mám sklon bolest vydržet než ji tlumit, neboť ona má svůj význam. Například při blokaci obratlů bederní páteře – to byla bolest velmi krutá, ale kdybych ji necítila, mohla bych si nevhodnými pohyby páteř nevratně poškodit. Jiné je to s bolestí psychickou, té se bojím více. A když se v mém životě vyskytne, obracím se v modlitbě k Bohu, aby mi ji pomáhal unést.

Lucie Zikmundová, sociální pracovnice
Spíše zatínám zuby a hledám její příčinu. Nejsem příznivec tlumicích prostředků, protože bolest má svůj význam.

Marta Zemánková, farářka
Oba druhy bolesti, tedy jak fyzickou tak i psychickou, zvládám pokaždé jinak. Vždy to záleží na situaci, ve které bolest přijde, a jak dlouho trvá. Spíše než zaťaté zuby používám modlitbu. Velkou pomocí při zvládáni obou bolestí jsou mi blízcí, kteří o ní ví. Často je to ten nejúčinnější „tlumič“. Za to jsem vděčná.

Simeona Zikmundová, členka dozorčí rady Diakonie
Bolest vždy vítám. Je signálem, že něco není v pořádku a je potřeba se pořádně zamyslet, co to je. Pokud si to mohu dovolit, nechystáme právě rodinnou oslavu nebo je nutné něco připravit do práce, pak ji nechám i působit. A přemýšlím, kde je v mém životě ta nerovnováha, která ji vyvolala. Když takový „bene“ čas nemám, sáhnu po pomoci; nejdříve bylinky, pak chemie. Podle intenzity. Čas bez bolesti pak opravdu prožívám s radostí!

DaZ