(ČB 10/2016) Paní docentku Věru Pokornou jsem poznala jako účastnice jejích kurzů o metodách Feuersteinova Instrumentálního obohacování. Mezi svými posluchači byla ve svém živlu, dynamická, nesmírně laskavá a celým svým postojem naléhavě hlásající, jak velmi jí záleží na zprostředkování nástroje umožňujícího zasáhnout, když „jde o život“, jak často zdůrazňovala. Zkuste to sami domýšlet – jak by si vedlo např. dítě s obtížemi ve čtení, psaní, matematice, kdyby se mu nikdo nevěnoval, nepodporoval ho ve vzdělání a nevedl ho k samostatnému životu?
Poslechněte si článek:
Zakladatel metod, Žid rumunského původu Reuven Feuerstein, hledal po válce způsob, jak pomoci dětem, které přežily holocaust. Proto je tato metoda, „vzniklá z potřeby“, tolik autentická a je daleka soběstřednosti mnohých terapeutických směrů. Paní Věra se s profesorem Feuersteinem znala osobně, a tak mohla obsah jeho metod velmi přesně předávat dál. Fascinující je šíře jejich využití: od různě potřebných dětí, např. s dnes často diagnostikovanými poruchami učení, chování, autismem nebo dětí s Downovým syndromem přes stárnoucí populaci s projevy Alzheimerovy nemoci po (z)dravé manažery. Nadto, v rukách zkušeného zprostředkovatele/mediátora, může mít metoda psychoterapeutický potenciál. Všem těmto skupinám je společný prospěch z umění „učit se“, z umění rychle a správně se rozhodovat. Učení není odděleno od života. Feuerstein byl průkopníkem na poli psychologického dynamického vyšetření – kontrastu k dodnes hojně využívanému vyšetření statickému, když se např. z jednoho dopoledního vyšetření usuzuje na intelektový potenciál dítěte.
Paní Věra za „své děti“ bojovala. Vidět ji v akci s klientem byla óda na vzájemnost – její laskavé přijetí a až adlerovské dodávání odvahy přenášelo na klienty klid a chuť k práci. „Děti chtějí, když tomu rozumějí,“ vysvětlovala svůj způsob, jak děti motivovat. Zároveň ale nepolevila ze svých nároků. Věděla dobře, že děti s nejrůznějšími handicapy potřebují vrůst do společnosti, která se nebude přizpůsobovat jim. Možná se tu můžeme sami zamyslet (i jako křesťané v pomáhajících profesích), zda tyto nároky příliš nezmírňujeme pod rouškou křesťanská lásky. Paní Věra často hovořila o inkluzi a o nepřipravenosti naší společnosti na ni, jak se dnes a denně přesvědčujeme.
Paní Věra nešla cestou snadnou, v našem odborném českém rybníčku obvyklou. V letech 1957–1961 studovala psychologii, pedagogiku a speciální pedagogiku na Vysoké škole pedagogické v Praze. Protože se r. 1961 vdala za evangelického duchovního (později profesora biblistiky) Petra Pokorného, nenašla místo odpovídající své kvalifikaci a pracovala na katedře psychologie FF UK jako asistent technik v oboru experimentální psychologie a psychologie sportu.
Až v roce 1968 byla povolána na PedFak jako odborná asistentka. Promovala (PhDr) v roce 1969 prací srovnávající psychologické, psychiatrické a neurologické diagnózy dětí s poruchami řeči.
V době normalizace („vzhledem ke konstelaci její rodiny není zaručeno, že bude učit v duchu vědeckého světového názoru“) musela fakultu v roce 1972 opustit, na čas přešla do Ústavu učňovského školství a po třetí mateřské dovolené a krátkém působení jako učitelka dyslektické třídy na základní škole přešla na osmnáct let do pedagogicko-psychologického poradenství. Tam, získala cenné zkušenosti pro svou další práci.
V lednu 1990 byla Univerzitou Karlovou rehabilitována a nastoupila jako odborná asistentka na katedru pedagogiky PedF UK a od roku 1993 na katedru psychologie. Roku 1998 se habilitovala prací Specifické poruchy učení v systémovém pojetí: teorie, diagnostika a náprava, o třináct let později napsala monografii Vývojové poruchy učení v dětství a dospělosti a později dvě knížky s metodickými návody k nápravě vad učení. Většina jejích prací vyšla v nakladatelství Portál v Praze.
Měla dar obsáhnout širokou škálu i zahraničních pramenů a nabourávat tak stereotypy v myšlení profesionálů z řad psychologů a pedagogů. Věřím, že mnohé myšlenky paní Věry Pokorné, na své docenění teprve čekají, některé se naplňují v Centru kognitivní edukace COGITO, které založila. (http://centrum-cogito.cz)
Cítím hlubokou vděčnost za to, že jsem mohla paní Věru poznat a pracovat s ní. Byť se jednalo o spolupráci krátkou, o to byla intenzivnější. Je mi nesmrtelným zdrojem inspirace; laskavá žena, které šlo o život nejen rodiny, ale i všech potřebných bližních. Bude mi chybět.
Noemi Matějková