(ČB 10/2016) Mikuláš Vymětal (*1971) po maturitě na strojní průmyslovce vystudoval Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Rok a půl studoval v Izraeli židovskou teologii a rok v Německu judaistiku a Starý zákon, což bylo tématem jeho doktorské práce. Pět let byl farářem ve sboru v Praze-Horních Počernicích, pak seniorátním farářem Pražského seniorátu a farářem pro mládež. Poslední tři roky působí v Berouně, dva roky je také celocírkevní kazatel pro humanitární aktivity, menšiny a lidi sociálně vyloučené.

Poslechněte si článek:

Je ženatý a má dvě dcery.

Jak a proč jste se stal farářem pro menšiny?
Jako farář pro mládež jsme se pídil po tom, co mládež zajímá a čemu se sama věnuje. Zjistil jsem třeba, že víc než Heidelberský katechismus nebo Otčenáš je zajímají témata jako „sex a láska“ nebo „smrt“. Hodně mladých bylo také orientováno sociálně. Tomu jsem se snažil vyjít vstříc. Když jsem pořádal diskusní večer „Křesťané a squateři – v čem s shodujeme, a v čem se lišíme“ , účastníci mě pak sami oslovili, abych se jako farář zúčastnil blokačních bohoslužeb v Krupce na Teplicku.

Mělo to souvislost s nepokoji obrácenými proti Romům?
Šlo o bohoslužby, které měly sloužit k blokádě pochodu extremistů ze Strany sociální spravedlnosti v Krupce. Věděl jsem, že něco podobného se odehrálo nedávno v Novém Bydžově a že to tam policie surově rozehnala, byli tam lidé i dost těžce zranění. Jenže v době tady těch událostí v Krupce jsme byl na druhém konci republiky, chystal jsem tábor pro děti. A dozvěděl jsem se, že to tam policie zase ošklivě rozháněla, že opět byli zranění. Z pocitu bezmoci, že jsem daleko a nemůžu nijak pomoct, se ve mně něco zlomilo: v té době propukly protiromské pochody na severu Čech a já začal spolupracovat s aktivisty, kteří se na stranu Romů stavěli už dávno.

To bylo myslím v roce 2011, tehdy jsme o tom psali i v Českém bratru.
Ano, byli tam aktivní i jiní faráři a dělali dobrou práci, jako třeba manželé Šimonovští v Rumburku, kteří vymysleli aktivitu „Světlo pro Šluknovsko“, kde se setkávali Romové a neromové vždycky v pátek v různých kostelích. Moji aktivističtí přátelé pořádali setkání spíš přímo v době těch pochodů na ulicích před domy chudých Romů, kam směřoval nepřátelský dav.

Pamatuji se, že některé akce byly zaměřeny hlavně na děti.
Ano, měli jsme pocit, že v momentě, kdy na Romy pochoduje tisícihlavý dav nenávistně skandujících spoluobčanů, je potřeba odvést pozornost dětí, aby se nebály. A protože jsem byl v té době farář pro mládež, přemýšleli jsme s mládeží a vznikla čtenářům dobře známá aktivita „Krabice od bot“.

Našla „Krabice od bot“ odezvu?
Šlo mi o účast celé církve; sbory představují síť, která má dosah do celé republiky. Evangelium má i sociální rozměr a je dobré je proměnit v čin. A skutečně: vánoční obdarovávání dětí dětmi funguje dodnes, dost sborů je převzalo do své režie.

Jak si vysvětlujete, že protiromské bouře pak trochu utichly?
Od roku 2013 se tahle těžko uchopitelná nenávist společnosti obrátila proti muslimům a pak proti uprchlíkům obecně. Ve spolupráci s romskými přáteli, ale i s lidmi z církve jsme pak začali v různých městech pořádat shromáždění za společný život v míru. Muslimové se rychle přidali, tato shromáždění jim umožnila vystoupit na svou obranu veřejně.

Jak jinak se dá chudým a vyloučeným pomáhat?
Sbory pražského seniorátu rozdávají každou středu před Hlavním nádražím jídlo lidem bez domova – v zimě polévku, v létě namazané chleby. Vypadá to jako dobročinnost z devatenáctého století, ale vždycky přijde kolem stovky lidí.

Které skupiny byste z hlediska sociálního vyloučení označil jako obzvlášť ohrožené?
Takových skupin je v České republice hodně – jsou to ti, vůči kterým se veřejně projevuje nenávist – mulimové, uprchlíci, Romové, ale i mnoho skupin lidí, o nichž se příliš nemluví – chudí lidé, lidé bez domova, ti kdo se vrací z výkonu trestu, lidé závislí, matky s dětmi v azylových domech, v církvích také lidé s odlišnou sexuální orientací; dokonce i lidé bohatí. Pokud na vesnici bydlí jeden bohatý majitel továrny, který dává práci stovkám lidí, jeho sociální pozice mezi ostatními vesničany je nejhorší ze všech…

Co tedy můžete jako farář pro menšiny sborům nabídnout?
Zprostředkování kontaktů a také osobní návštěvu. Velice rád sbory nebo seniorátní setkání naší církve navštěvuji a mluvím o aktuální situaci různých menšin. A většinou nějakého „menšinového“ přítele vezmu s sebou, aby o svých zkušenostech mohl mluvit sám.

Vraťme se ještě k Romům. V čem je romská komunita silná?
Od Romů se můžeme učit, co znamenají stabilní osobní vztahy a funkční rodina. Rodiny, které znám, většinou žijí chudě a mají mnoho dětí (což je také častý křesťanský ideál), ale projevují velkou soudržnost a často i schopnost vydržet velký vnější tlak a strádání. Myslím, že silnou stránkou mnoha romských lidí je jejich vřelá emocionalita – umějí silně vyjadřovat podporu, zažívají i bouřlivé konflikty, ale s rychlým koncem. „Romský hněv trvá dvě minuty,“ praví romské přísloví.

A v čem je naopak zranitelná?
Já si uvědomuju dva okruhy problémů. Jeden souvisí se staletou diskriminací, která v České republice neskončila dodnes. Stačí sledovat, kolik je například tlaků proti školní inkluzi romských dětí. Výsledkem je uzavřenost, podezřívavost vůči bílým, některé romské skupiny jsou velmi poznamenány drogami a podobně.

   Druhý okruh problémů souvisí s mizením romštiny. Když přicházeli slovenští Romové v padesátých a šedesátých letech za prací do Čech, často byli negramotní, neuměli česky, ale zato ještě dobře romsky. Dnes, jak se domnívám, je většina českých Romů na facebooku, zato znalost romštiny se vytrácí, což je velká škoda. Hrozí, že tento jazyk u nás skutečně zanikne.

Co nejčastěji s Romy řešíte?
Pořádám romsko-české bohoslužby, a tam se Romové zapojují při přípravě liturgie, modlitbami, kázáním (na něž si zveme romské kazatele) i hudebním vystupováním. Také se se svými romskými přáteli často bavím jako farář. Zajímavé je, že často, když se Romové dozví, že jsem farář, chtějí se bavit o svých snech. Chtějí mluvit o víře, o tom, že se jim ve snu zjevují jejich zemřelí a co to pro ně znamená teď nebo v budoucnosti. Jindy se jim snažím pomoci i sociálně – například když mají chytré děti, aby přestoupily do „normálních“ škol, což pro ně znamená vyvzdorovat si to proti velkému tlaku.

Jakou smysluplnou pomoc vidíte do budoucnosti?
Pravidelně se setkávám s rabínem Sidonem a ten mluví o tom, že by křesťané i Židé mohli dát část restitučních peněz nadaným Romům, kteří by mohli pomoci pozdvihnout celou romskou komunitu.

Jak se Romové dívají na nás evangelíky?
Romové farářům důvěřují a kostel je pro ně důležité místo. Ale spousta z nich, když přišli ze Slovenska, do kostela chodit přestala; církev pro ně měla zavřené dveře. Ale víru si uchovali. A na druhou stranu vidím v mnoha sborech naší církve otevřené dveře – někdo adoptoval romské dítě, někde na evangelické faře se scházejí Romové v rámci nějaké neziskovky… to jako farář pro menšiny vždycky vítám.

Proč vlála 2. srpna z oken ústředí církve romská vlajka?
Za druhé světové války zahynulo v koncentračních táborech také velké množství Romů. Byli pronásledováni stejně jako Židé, ale míň se o tom mluví. Že je v Letech u Písku na místě koncentračního tábora, ve kterém spousta Romů zahynula, stále vepřín, to je pohrdání lidským utrpením. Abychom tedy na utrpení Romů nezapomněli, byl 2. srpen vyhlášen jako Den romského holokaustu. Proto zavlála ten den nejen v ústředí církve na Jungmannově ulici, ale také v Židovské obci a v husitském Žižkostele romská vlajka. A následoval nábožensko-kulturní večer s křesťanskou bohoslužbou, romským jídlem a romskými a židovskými tanci.

Co lidé s odlišnou sexuální orientací? Jakou máte s nimi zkušenost?
U těchto lidí jde o celoživotní nastavení, které se netýká jen sexuality, ale jejich bytostného já. Proto také – často velmi bolestivě – přemýšlí o svém životě i z perspektivy víry. Ani v současné společnosti pro ně není snadné přijmout sebe sama a přiznat to ostatním. Leckteré církve ovšem na takovéto veřejné přiznání reagují velmi tvrdě a Boha často představují jako někoho, kdo je zásadně odsuzuje. Což je ovšem v rozporu s naším pojetím evangelia, v němž Bůh „chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu“ (1Tim 2,4).

Mají věřící s odlišnou sexuální orientací nějakou platformu?
Již léta funguje v České Republice sdružení Logos, které je křesťanským ekumenickým společenstvím „queer“ lidí i jejich blízkých. A například při týdenním festivalu Prague Pride bývají na začátek i na závěr bohoslužby v kostele u Martina ve zdi; vždy jsou hojně navštíveny. Myslím, že je důležité, aby tito lidé slyšeli, že je Pán Bůh přijímá takové, jací jsou, a zaslechli pro svůj život naději.

Co je nového v práci s uprchlíky? Ti jsou u nás také v menšině.
U nás je uprchlíků málo a jsou v detenčních a pobytových táborech. Jiní se nenápadně integrují do společnosti – např. na základní škole, kterou navštěvuje má mladší dcera, jsou také tři děti ze skupiny iráckých křesťanů, kteří k nám přišli v rámci projektu Generace 21. Část společnosti, podporována některými politiky, se k uprchlíkům staví velmi alergicky. Myslím, že křesťané by se měli soustředit na pomoc pro několik tisíc uprchlíků, které jsme se zavázali přijmout, a vytvářet ve společnosti takovou atmosféru, aby tu byl pro ně život vůbec snesitelný.

A jak se daří dialog s muslimskou menšinou?
Zpočátku jsem se k nim přibližoval s velkou nejistotou, ale dnes mám mezi nimi dost přátel. Z rozhovorů o víře jsem navíc zjistil, že i křesťana mohou v mnoha věcech obohatit. Přitom dnes vidím, že jsou ze všech menšin asi tou nejdiskriminovanější – z perspektivy skoro celé společnosti, včetně policie. Bohužel se to týká i evangelického prostředí, i tam občas lidé s diskriminací souhlasí. Přitom jsme přece jako evangelíci byli v minulosti také zakázanou a poté jen neochotně tolerovanou menšinou.

Můžete říci něco k nedávnému shromáždění muslimské komunity na Jiřího náměstí v Praze, které veřejně odsoudilo teroristické útoky a uctilo jejich oběti a které jste spolu s katolickým knězem a několika muslimskými organizacemi v ČR pomáhal organizovat?
Teroristické násilí odsuzoval už prorok Muhammad v Koránu. Navíc většina muslimů má ke křesťanům velmi pozitivní vztah a vražda stařičkého kněze při bohoslužbě je pro ně něco nepředstavitelně brutálního. Proto na více místech Evropy navštívili muslimové katolické mše – aby svou solidaritu dali najevo. Takzvaný Islámský stát se svými brutálními výpady proti křesťanům, všem jinověrcům, ale i muslimům snaží znepřátelit muslimy a nemuslimy na celém světě. Dva teroristé, kteří surově zavraždili otce Jacquese Hamela, ovšem dosáhli přesně opačného výsledku – muslimové ukazují křesťanům svou solidaritu a křesťané ji přijímají.

Co říci čtenářům Českého bratra závěrem?
Chci poděkovat evangelíkům za podporu, které se mi z církve na všech úrovních dostává. Setkávám se s velmi různými lidmi, které česká společnost vytlačuje na okraj – s bohatými muslimy, chudými Romy, lidmi s odlišnou sexuální orientací i mnoha dalšími. Často se přitom zastydím, když si uvědomím, jaké jsem měl sám předsudky, než jsem je poznal. Za zásadní považuju, že ve své práci nevystupuju jako angažovaný jednotlivec, ale jsem pověřen církví, která mě vysílá. Leckterá dobrodružství, která jsem v posledních letech zažil, mou víru proměnila a naučila mě i něčemu, co bych nečekal – věřit ve svou církev.

ptala se Daniela Ženatá
(foto V. Karlíková a autorka textu)