(ČB 10/2016) Jak bylo v minulém díle seriálu o moderní architektuře připomenuto, v době tzv. normalizace a omezení působnosti církve pouze na vnitřní půdu kostelů se také stavební úpravy či umělecká díla realizovala především uvnitř staveb, kde se evangelíci, ale i další křesťané shromaždovali. Tak se podařilo do více kostelů či modliteben umístit díla malíře Miroslava Rady a uskutečnila se například i radikální obnova interiéru kostela

Poslechněte si článek:

v Herlíkovicích. Jak dokumentuje stálá výstava originálních fotografií z archivu manželů Kielarových v zadní části kostela, pracovaly na zdařilé rekonstrukci desítky dobrovolných brigádníků. (Další stovky pak při hospodaření na okolních loukách i na stavbách Horského domova; tato kapitola o životě církve za totality by vydala na samostatnou publikaci.) Secesní interiér kostela byl citlivě doplněn moderními prvky podle návrhu arch. Jiřího Veselého a jeho ženy Barbory. Dnes by autoři úprav zřejmě narazili na podmínky památkové péče, interiér kostelů však není jen muzeum, je to živý organismus a radikální úpravy vnitřních prostor nalezneme dnes třeba i v mnoha viktoriánských chrámech po celé Anglii. Jiná věc je, zda bylo nutné odstranit starý lidový obraz ukřižování a luterský oltář, když i naše církev se k luterské tradici hlásí. Oltář a obraz, po kterém zatím marně pátrám, z kostela zřejmě zmizel již po válce (více viz ČB 10/2014 a 3/2016).

První porevoluční evangelický kostel
Tématem tohoto článku je ale především první novostavba kostela, postavená po více než 30 letech od krátkého svobodného nadechnutí, v roce 1968. Jedná se o stavbu ve východočeském Letohradě v jehož blízkosti je i slavný Kunvald, kde v roce 1457 vznikla Jednota bratrská. Základní kámen byl položen v roce 1998 a celý kostel podle návrhu arch. Zdeňka Auera se dokončil v roce 2002. Letohradský sbor toužil po stavbě vlastního kostela již od vzniku kazatelské stanice za první republiky, kvůli nepřízni katolíků, válce a perzekuci socialistického režimu však stavba mohla začít až po sametové revoluci.

   Nejedná se o klasický kostel, ale o víceúčelovou stavbu, která je otevřena i mimocírkevním aktivitám. Jde o typický ideál evangelického kostela: spojení prostor sakrálních, komunitních i farního bydlení. Typ stavby, který se na našem území začal objevovat na začátku 20. století a který tak vychvaloval teoretik architektury Emil Edgar (za první stavbu tohoto typu považoval kostel v Přerově z roku 1908 – viz ČB 11/2014). Na první pohled bychom kostel mohli zaměnit za bytový dům. Shromaždování po domech patří k reformačním vzorům návaznosti na předkonstantinovskou církev. Nicméně na objektu jsou patrny i zajímavé sakrální motivy – osvětlení tubusu schodiště je řešeno pomocí pásových oken do tvaru kříže, který vynikne zejména v noci. Také otevření prostoru modlitebny až pod krov šikmé střechy, obložené dřevem v přírodní barvě, zdůrazňuje „kostelní“ charakter prostoru.

   Součástí uměleckého vybavení sálu je i bílý závěs s jednoduchým grafickým motivem alfy a omegy (Zj 22,13: „Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec.“) Závěs je umístěn uprostřed pásového okna, které vyplňuje celou stěnu za stolem Páně až pod strop. Průhled do venkovního prostředí krásné zahrady je velmi zajímavý. Podobný architektonický prvek byl u nás použit například i v malé kapli v Mikulůvce na Valašsku (viz ČB 7–8/2013). Podle farářky sboru Jiřiny Kačenové byl součástí návrhu kostela také lustr. Ten se dosud nerealizoval a původní návrh se ztratil. „Nyní máme dárce z partnerského sboru v Annapolis a již jednáme s firmou, která nový návrh lustru do kostela vyrobí, a to již v listopadu tohoto roku.“

   Celková cena kostela dosáhla 13 milionů korun, rozpočet stavby nebyl ale i díky stavební firmě Agrostav Žamberk překročen. Přesto šlo o vysokou částku a sbor by nebyl schopen i přes obětavost svých členů nikdy dílo sám dokončit. Většina prostředků byla získána jako dary místních či zahraničních sborů (letohradští mají několik zahraničních partnerů), organizací, firem a fondů Jeronýmovy jednoty. Letohradští připomínají, že velký dík za dokončení kostela patří jejich bývalému kazateli Pavlu Rumlovi, bez něhož by možná ani nenašli odvahu se do tak náročného úkolu pustit.

Jan Kirschner