(ČB 9/2016) Vzpomínám na chvíli, když jsem jako dítě poprvé listoval rodinným albem. Přitahovaly mne nejstarší černobílé fotografie. Byly tak jiné, všichni na nich byli vážní, nikdo se neusmíval! Uživatelé sociálních sítí si jen stěží vybaví, kdy naposled někdo z jejich „přátel“ o sobě zveřejnil něco smutného. Je to vzácný úkaz; osobní profily přetékají pozitivními obrázky a křenícími se smajlíky. Úsměvy kdysi dobyly svět fotografie, později televizní reklamy a nejnověji internetu. Člověk, který prožívá ztrátu nebo trápení, téměř nemá, kam před záplavou kladných emocí utéct. Smutek se prostě nenosí. Proč o něm tedy mluvit?

Poslechněte si článek:

Odpověď je prostá: I když člověk vyškrtne vážná a neveselá témata, nijak si od zármutku nepomůže. Zkušenost prázdnoty a smutku je v životě nevyhnutelná, intenzivně ji prožije už kojené dítě, sotva mu maminka zmizí z dohledu, a v různé podobě nás doprovází po celý život až do stáří, kdy se nám svět víc a víc odcizuje. Stinné okamžiky tu jsou, ať chceme, nebo ne, a někdy v nás zanechávají hluboké jizvy. Opravdu neplatí, že „vše vyřeší úsměv“.

Bible smutné chvíle necenzuruje, spíše naopak. Vidíme Josefa, jak po 70 dnů truchlí nad zemřelým otcem; plačící Chanu, které nejsou dopřány děti; vidíme uprchlíka Nehemjáše, otřeseného zprávami ze zničené vlasti; Davida, který během synovy nemoci strnule leží na podlaze a nepřijímá potravu. Nabízí se tu celý vějíř náročných životních situací, jakoby Písmo říkalo: nic z toho není Božímu lidu cizí. Život je krásný dar, ale je také vážný. Protože se děje v nenaplněném světě – a přitom se v něm neusiluje o nic menšího než o Boží království.

Byla by však chyba zármutek zlehčovat. Zůstává napořád temným obtížným břemenem, které nás zbavuje sil. Opakovaně se člověk cítí opuštěn, zapomenut, nepochopen. Není divu, že mnozí svědkové víry prožívali dlouhá období žalu, ve kterých se Bůh zdál být spíše než pomocníkem nepřítelem… (Pl 2,5). Nový zákon však nabízí nečekaný kontrapunkt, nejtemnější věta v něm totiž zazní z úst Božího syna – v Getsemanské zahradě: „Má duše je smutná až k smrti… zůstaňte zde a bděte se mnou.“ Bůh nestojí v zármutku proti člověku, nýbrž po jeho boku! Jak máme smutným chvílím čelit? Velký teolog středověku Tomáš Akvinský dává ve své Summě několik prostých rad: úlevu přinese, když dáme průchod slzám či slovům, když se setkáme s přáteli a oni nám dají najevo soucit. Ale pomoci může prý i koupel a řádná porce spánku (vida, o čem všem lze teologicky hloubat!). Vedle praktických rad ovšem Akvinský jmenuje ještě jednu pomoc, na kterou snadno zapomínáme: tichou modlitbu. Je možné „mlčky se zahledět do Boží pravdy,“ píše Tomáš, „připomenout si štěstí, které nám připravil“. Temný mrak smutku dříve či později přejde, ale Boží zaslíbení září jako slunce, za mrakem na chvíli skryté.

Když byl Ježíš v Getsemanské zahradě, když jeho přátelé padli únavou a on sám neměl na spánek ani pomyšlení, zůstala na smrt zarmoucené duši právě cesta modlitby. Hovořil s Otcem o svém hořkém údělu; možná víc mlčel, než hovořil. A anděl z nebe mu dodával síly. Boží syn se temnému stínu života nevyhnul, on jím prošel a naplnil jej svou uzdravující přítomností.

Jiří Bureš, farář v Boskovicích