(ČB 9/2016) Je zvláštním paradoxem, že v čase prudkého technického rozvoje se nedaří takzvané kultuře smrti (což je antropologický termín pro všechno kulturní vyrovnávání se smrtí), která se projevuje zejména v pohřebních slavnostech. Přitom v mnoha daleko chudších mimoevropských kulturách se pohřební slavnosti konaly či ještě konají daleko výpravněji. Někdy bývají nejnákladnějšími slavnostmi vůbec. Považují se totiž za zvláštní druh přechodových rituálů, při nichž se mění společenský status člověka. V tomto případě se pak pozůstalí pokoušejí k novému společenskému zařazení zemřelému pomoci, popřípadě zabránit, aby je po smrti zneklidňoval.

Poslechněte si článek:

Ke smyslu pohřební slavnosti
Tento příklad nám může pomoci k otázce, proč má smysl pohřební slavnosti konat. Přestává být úmrtím člověk člověkem? Nepatří povýtce do „obcování svatých“? Křesťan má přece vědět, že je možným vzkříšencem, že má mít naději ve vzkříšení. Není snadná úvaha, zda to platí, či neplatí pro každého, ale to nyní nechme stranou. Rozhodně platí, že nikdo sám sebe nepohřbí. Pohřeb je naopak to poslední, co pro někoho můžeme vůbec učinit. A už jen proto bychom se měli tázat, co my, budoucí mrtvoly, můžeme dělat pro své zemřelé. Søren Kierkegaard napsal: „Skutek lásky, vzpomínka na zemřelého, je skutek nejspontánnější lásky.“ Je výrazem věrnosti a nesobeckosti vůči někomu, kdo nám za to ani nepoděkuje. Pohřeb je ovšem také slavností komunity. Zemřelý totiž nejen přišel o svůj „pozemský život“, přišel také o sociální vazby, vztahy. I když úmrtí mívá někdy i povahu vysvobození z bolestí, vzniká jím také jistá ztráta a újma. Proto se komunita schází; aby se usebrala k svému pokračování.

K průběhu pohřební slavnosti
Tím se dostáváme k tomu, jak se pohřební slavnost prožívá. Již ve starém Izraeli a podobně v mnoha tradičních společnostech představuje pohřební slavnost institucionalizovaný smutek a nářek. Není potřeba teprve hledat, spekulovat, domýšlet se, kam s těmito prožitky a jejich projevy, protože rituál jim poskytuje bezpečné podmínky, v nichž je nikdo nezpochybňuje. Plačky nejsou potřeba, ty patří do jiných kulturních souvislostí – a jak se píše už v knize Sírachovec: „Plač tiše nad mrtvým, neboť se uklidnil.“ (Sir 22,12)

Nikoli náhodou se trvalé oblibě těší Žalm 23, obsahující smutek plný naděje. Smutek a nářek má ale také už od raného křesťanství, s odkazem na vzkříšeného Krista, jisté meze. Tento odkaz byl sice namnoze v dějinách zamlžován (pompou nebo zdůrazňováním Božího hněvu), pro evangelickou pohřební slavnost je nicméně zásadní. A k němu je třeba doplnit pravidlo jednoduchosti, jež ovšem nesmí bránit úvahám o způsobu provedení (upřednostňování kostela a hřbitova před obřadní síní, zařazení Večeře Páně, jež má svou tradici už od 2. stol., výběr duchovních písní). A také úvahám o tom, jak vzít v potaz osoby bez vyznání (pozůstalé, resp. většinu účastníků), při obřadu přítomné.

Úvahou o hodnotě a smyslu pohřební slavnosti vzdorujeme nyní známému stýskání na to, k jakému vytěsnění otázky smrti z našich životních perspektiv dochází. Kdokoli se ovšem začne trochu více zabývat otázkou vztahu ke smrti coby kulturního faktoru, překvapeně se ocitne v záplavě dokladů z dějin náboženství, kultury i myšlení, sahajících nazpět před neolitickou revoluci. Německý kulturní historik Jan Assmann na příkladu starověkého Egypta poukazuje na smrt jako na „generátor kultury“. Kulturní rozmanitost a proměnlivost ve vývoji evropského vztahu ke smrti a k pohřbívání obšírně dokládá zase francouzský historik Philippe Ariès ve svém životním díle Dějiny smrti. Už vzhledem k těmto význačným příkladům si nejsem jist, na jaké výši jsme dnes my Evropané, Češi, evangelíci. Není všechno špatné, uvážíme-li rozvíjení paliativní péče, za úvahu však také stojí umírání v LDN, banalizování a zamlžování úmrtí jako okamžiku v záplavě jiných událostí, podceňování toho, jak vnímáme sami sebe coby smrtelníky. Pohřební slavnost je vůči těmto tendencím v jistém pozitivním kontrapunktu. Jednotlivec je díky nim často nejistý, ne tedy nutně „nekulturní“.

Umění umírat
K západním dějinám náboženství patří ale také sama příprava na smrt, snaha o dobrou smrt. V 15. století se začala objevovat literatura, nazývaná „ars moriendi“ (umění umírat). Příprava na smrt se v raném novověku pěstovala také v domácnostech a v době baroka katolicky velmi rozkošatěla i v Čechách; člověk dostával i silnou podporu laických náboženských bratrstev. Vzorem pro dobré umírání byl samozřejmě ukřižovaný Spasitel, ale také křesťanští mučedníci. Pro vztah k smrti tu prostě není jen a teprve pohřební slavnost, ta sama má svůj kontext, který jako by stačilo jen znovu objevit. Umíme využít i malé možnosti, které máme?

Motivace k tomu je sama o sobě silná. Totiž motivace k úvahám o cíli života. Jak uvažovat o životním naplnění bez odkazu k smrti? Jak nezamlčovat to, že se smrt nezřídka protiví našim představám o tom, co je dobré a rozumné? Zůstaňme tu jen u naděje pro ospravedlněné smrtelníky (v tomto bodě by se úvaha mohla rozběhnout ještě do dalších stran). Opřeme-li takové úvahy o pojem lásky, zkusme si k nim doplnit, jak může smrt praxi lásky zneklidňovat. Můžeme třeba mluvit o tom, že křesťanská láska sahá až za hrob? Co se však nachází „za hrobem“? Napadá nás abstraktní slovo věčnost. Slovo pro nedohlednou jinakost. Co s jinakostí věčnosti? Abychom se netopili v abstrakci, zkusme si představit, že se tam potkáme s někým, kdo je tu pro nás nepřítelem na život a na smrt. A že „tam“ se s ním potkáme jako s nejlepším přítelem. Taková představa nám jinakost alespoň znázorní. Nedokáže ale také nějak zpochybnit naše nynější úvahy o našem „nyní“?

Jiří Hoblík