(ČB 9/2016) Úvodem malá jazyková „odbočka“ od hlavního tématu. Obětavost je jedním ze slov, která do „evangeličtiny“ přišla v obrozenecké době, pěkně se tam zabydlela a ne a ne se odebrat do historie jazyka. Tehdy vypovídala o radosti a vděčnosti (že nám bylo dáno a máme se dobře, sluší se něco málo oddělit, a tím i poděkovat dárci). Dnes, s ohlédnutím na dvacáté století, než o té radosti vypráví více o utrpení, krvi a slzách. Ale v „evangeličtině“ se drží stále obrozenců a říká, že bychom měli určitým způsobem radostně oddělovat z toho, co nám Hospodin dává. Ten určitý způsob spočívá v oddělování peněz, užitých poté na provoz sborů.

Poslechněte si článek:

Dvě tváře zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi
Hovory o penězích, tedy i o obětavosti, nabraly na intenzitě v souvislosti se zákonem O majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Chvíli se u něj zastavím. Pro úvahy o obětavosti a o tom, co pro církev znamená, je zákon důležitý. Má však jednu podivnost. Svým čtenářům nabízí dvě tváře. Jedna se dívá do minulosti, snaží se napravit škody, které způsobil bolševik na majetku různých částí obce Kristovy v naší republice. Druhá se dívá do budoucnosti, ve které zákon načrtl společenskou změnu v Evropě zřídka vídanou – odluku církve od státu.

Každá z tváří má na nose jiné brýle, ukazující peněžní náhrady zákonem přisouzené v jiném světle. Brýle restituční zobrazují křivdy minulosti, kladou před nás otázky, zda byly zhojeny dostatečně, nebo nedostatečně, zda na náhradu nárok máme, nebo nemáme, zda máme odpustit a peníz si nevzít… Brýle odlukové ukazují stát, který se rozhodl nezasahovat do chodu církví. Dal jim finanční svobodu a na úzkou a neprošlapanou cestu k téhle svobodě jim přibalil do baťohu pořádnou svačinu. Pro přemýšlení o obětavosti jsou lepší tyto odlukové brýle, které přinášejí otázky, jak cestu ke svobodě co nejlépe zvládnout.

V základu zmíněné diskuse o penězích a obětavosti stály odhady vývoje počtu členů, nákladů na provoz církve, zdrojů k jejich krytí atp. Tyto odhady vycházely z dostupných statistických dat a počítaly se snižováním státní podpory a postupným vyplácením náhrad podle zákona, který platí od ledna 2013. V podstatě ale nebyl veden rozhovor nad „stávajícím stavem“, hovor o tom, proč je naše obětavost právě takováto a jestli by se s ní nedalo něco dělat. Je možné, že právě absence této části rozhovoru vedla k rozhodnutí vytvořit si ze zákonem přisouzených náhrad slepici, která by měla snášet zlatá vejce k doplnění finančních potřeb na provoz sborů. Pohled na strukturu a tvary obětavosti mi dává naději, že by naše církev odluku zvládla i bez zlatých vajec.

Jiný pohled
S pomocí trochu jiného pohledu na data od farních sborů naší církve za rok 2012 se pokusím vysvětlit, jak to myslím. Salár bychom měli platit-dávat ve výši 5 % z čistého příjmu (podle doporučení řádů). Údaje roku 2012 říkají, že všechny dary od členů církve byly asi 79 milionů, z toho salár asi 35 milionů. Počet dárců saláru je asi 22 000 (mělo by jich v tom roce být okolo 35 000, ale abychom v dalším uvažování měli jistotu, že nepočítáme s lidmi v důchodu a sociálně slabšími, zůstaneme u 22 000). Průměrný salár byl tedy asi 1600 Kč za rok, tedy asi 134 Kč za měsíc. Průměrná mzda byla v roce 2012 asi 25 000 Kč, tj. okolo 19 000 Kč čistého příjmu za měsíc (s největším zatížením). Doporučený průměrný salár měl tedy být 950 Kč za měsíc. Nebyl však ani tři čtvrtě procenta z čistého průměrného příjmu. Už tohle ukazuje na nějakou chybu. Doporučení, které stále v řádech je, bylo sedminásobkem reality. Zkuste si sami spočítat, kolik peněz by 22 000 dárců dalo na saláru, pokud by se drželo doporučení (tolik, že by tento článek nikdy nevznikl). Podrobnější pohled je ještě problematičtější. Všechny sbory poslaly v té době informaci o tom, kolik členů dalo ročně salár ve výši od jedné do dvou stokorun, od dvou to tří set a tak dále, až po dary nad pět tisíc. Vyhodnocení v rámci celé církve je zarážející: z oněch 22 000 členů- dárců dalo 5 500 členů méně než 17 Kč měsíčně, dalších 5 500 členů dalo od 17 do 42 korun měsíčně a dalších 5 500 členů dalo od 42 do 83 korun za měsíc. Více než skutečný průměrný salár, který jsme vypočítali o kousek výše, dalo možná něco přes 2 000 členů, tedy ani ne desetina, a více než doporučený průměrný salár odevzdalo méně než 1000 členů.

Z toho jsou vidět nejméně dvě věci: jednak že průměr je pro sborové úvahy o penězích hodně ošidná veličina (průměrný salár sboru, ve kterém by platilo salár 20 členů, z toho pět členů 100 korun ročně, deset členů 500 korun, čtyři členové 1000 a jeden člen 50 000 korun, by byl okolo 3000 korun za rok, ale devatenáct z dvaceti členů by dávalo méně než průměr) a jednak že sami si dobře nevíme rady v tom, kolik oddělovat ze svého, abychom v našich sborech mohli zajistit prostor pro zvěstování evangelia o spasení v Ježíši Kristu, vysluhování svátosti podle Kristova ustanovení a tvorbu obecenství víry, lásky a naděje.

Trocha teologie a utopie na závěr
Tohle už ale není otázka ekonomická, nýbrž spíše teologická. Při hledání odpovědi může pomoci i pohled na peníze. Pojďme tedy ještě zpátky k číslům. Pro přemýšlení o tom, co bychom měli dělat, aby se nám po té neprošlapané odlukové cestě šlo lépe a jestli je možnost, že bychom na naší slepici nebyli závislí a mohli bychom z ní uvařit třeba polévku pro chudé, je důležité, abychom mluvili o výši našich darů a důvodech, pro které většina z nás doporučení řádů nepřijala za své. Ve sborech bychom se měli naučit svobodně mluvit o svých penězích a o darech, které církvi dáváme. A také o tom, proč jsme se rozhodli dávat hodně, nebo málo, a o tom, jaký je vztah mezi posláním naší církve a naší obětavostí, abychom našli doporučení k výši daru-saláru, které bychom za své přijali.

A ta utopie: Předpokládejme, že bychom ono doporučení našli. Našim členům s menšími příjmy by řád hospodaření církve doporučoval dávat 1,5 %, členům se středními příjmy 2 až 3 % a členům z vysokými příjmy 3,5 až 4 % z příjmu. A předpokládejme, že toto doporučení bychom ctili a že příjmy těch 22 000 členů, kteří církvi peníze dávají, jsou rozděleny podobně jako příjmy celé naší společnosti. Pak by naše obětavost postačila na pokrytí provozu církve a možná by ještě zbylo.

Matěj Cháb